Národy trpí – díky přenosu emocí – stejnými psychickými problémy, jako lidé s hraniční poruchou osobnosti. Jsou to například kolektivní narcizmus, paranoia, úzkostnost… „Šiřiteli“ jsou mnozí představitelé elit a média.
Jejich archetypální kořeny jsou v mýtech, zejména národních. Také v aktuálních ekonomických a mocenských zájmech části vůdcovských elit. Jde o destruktivní emoce.
Kolektivní duše (podobně jako ta individuální) jsou však světlo i tma, dobro i zlo, Jing i Jang... Existují tedy i mýty a elity, které indukují pozitivní emoce. Jejich tvorba a šíření je jejich misí. „Klientelou“ nejsou davy, ale občanská společnost. Ve svém kulturním genotypu mají kontrolu moci a řešení společenských problémů mimo kompetenci státu. Dotvářejí fungující demokratickou společnost.
Prostředím pro terapii hraničních poruch kolektivní osobnosti je liberální demokracie, která má pluralitu a dialog ve svém rodném listu. A otevřenost, samozřejmě. Otevřenost do globálního prostoru, plus vnímání globálního prostoru jako celku. Různé spirituality dávají tomuto celku různá jména a přívlastky. Je důležité rozhodovat se o cestě svobodně čili odpovědně.
Nepřátel (vnějších i vnitřních) liberální demokracie je hodně a vyznávají svou náboženskou a ideologickou pravdu. Radikálové mezi nimi pravdu s velkým „P“. Jejich elity a média mají jména a šiřitele. Jsou také organickou součástí kolektivní duše, mysli a těla společnosti. Motivací k mobilizaci, jako například teď na Ukrajině, je pandemie kolektivní duševní poruchy provázené násilím.
Jsme účastníky zrození mýtu nové doby. Zápas o Azovstal asociuje, například, příběh Masady, bitvu u Thermopyl, Stalingrad…, ale také největší civilizační střet moderní doby od druhé světové války. Jsme v tom všichni. Tedy, všichni kromě dětí, které přesto ponesou svými životy traumata našich selhání. Za jejich důsledky máme minimálně morální a metafyzickou odpovědnost a vinu.
Post Scriptum
K sepsání tohoto textu mě inspiroval také článek ruské spisovatelky a novinářky Lizy Alexandrovové – Zorinové (https://denikreferendum.cz/clanek/33905-rusko-na-pokraji-nervoveho-zhrouceni?utm_source=ecomail&utm_campaign=2022_04_21_zpravodaj_2142022&utm_medium=email&utm_term=39907&ecmid=1057). Původně jsem ho psal pro www.tyzden.sk.
Kolektivní duše (podobně jako ta individuální) jsou však světlo i tma, dobro i zlo, Jing i Jang... Existují tedy i mýty a elity, které indukují pozitivní emoce. Jejich tvorba a šíření je jejich misí. „Klientelou“ nejsou davy, ale občanská společnost. Ve svém kulturním genotypu mají kontrolu moci a řešení společenských problémů mimo kompetenci státu. Dotvářejí fungující demokratickou společnost.
Prostředím pro terapii hraničních poruch kolektivní osobnosti je liberální demokracie, která má pluralitu a dialog ve svém rodném listu. A otevřenost, samozřejmě. Otevřenost do globálního prostoru, plus vnímání globálního prostoru jako celku. Různé spirituality dávají tomuto celku různá jména a přívlastky. Je důležité rozhodovat se o cestě svobodně čili odpovědně.
Nepřátel (vnějších i vnitřních) liberální demokracie je hodně a vyznávají svou náboženskou a ideologickou pravdu. Radikálové mezi nimi pravdu s velkým „P“. Jejich elity a média mají jména a šiřitele. Jsou také organickou součástí kolektivní duše, mysli a těla společnosti. Motivací k mobilizaci, jako například teď na Ukrajině, je pandemie kolektivní duševní poruchy provázené násilím.
Jsme účastníky zrození mýtu nové doby. Zápas o Azovstal asociuje, například, příběh Masady, bitvu u Thermopyl, Stalingrad…, ale také největší civilizační střet moderní doby od druhé světové války. Jsme v tom všichni. Tedy, všichni kromě dětí, které přesto ponesou svými životy traumata našich selhání. Za jejich důsledky máme minimálně morální a metafyzickou odpovědnost a vinu.
Post Scriptum
K sepsání tohoto textu mě inspiroval také článek ruské spisovatelky a novinářky Lizy Alexandrovové – Zorinové (https://denikreferendum.cz/clanek/33905-rusko-na-pokraji-nervoveho-zhrouceni?utm_source=ecomail&utm_campaign=2022_04_21_zpravodaj_2142022&utm_medium=email&utm_term=39907&ecmid=1057). Původně jsem ho psal pro www.tyzden.sk.