Od 20. ledna 1942 uplynulo osmdesát let. V literatuře, encyklopediích, na odborných fórech i mezi laiky se mluví, že v tento den se uskutečnila konference ve Wansee. Konference? Utajené setkání patnácti zločinců, kteří domlouvali „konečné řešení židovské otázky“.
„Diskuse“ to byla „konstruktivní“, krátká (devadesát minut) a v pozvánce stálo, že se bude podávat oběd a koňak.
Více jak polovina účastníků měla vysokoškolské vzdělání. Byli to: a) úředníci „banálního zla“, máme-li použít termín Hannah Arendtové z procesu s Adolfem Eichmannem (1961) anebo b) zlo v kondenzované podobě? Platí ad. b). Platí také, že bez masivní účasti vrahů, udavačů, lúzy a „obyčejných lidí“ z celého takzvaně civilizované světa, by nebyl holocaust možný.
Země mých rodičů a prarodičů, země jejíž jsem byl kdysi také občanem, se přihlásila ke „konečnému řešení židovské otázky“ jako první neokupovaná země. Za deportace platila Říši po pěti stech marek za jednoho a pouze jedním směrem. Jejich majetek byl, po patřičné právní úpravě, „arizován“, čili uloupen. Prezidentem toho státu byl katolický kněz Josef Tiso.
Deportovali i naši rodinu, včetně mámy v pokročilém těhotenství. Popel svých povražděných nejbližších si připomínám symbolickými hroby a příběhy, které jsem léta skládal z fragmentů vzpomínek přeživších, z dokumentů, literatury a z hlubin podvědomí. Mezitím uplynula desetiletí a v zemi, kde jsem kdysi žil jsou nacionalisté a fašisté, součástí oficiální moci a šíří svou propagandu.
Mentální pohrobkové holocaustu žijí mezi námi a čekají na příležitost. Kritická hranice je křehká a k jejímu překročení stačí opravdu málo. V globalizovaném světě, jakým ten náš je a zůstane, není kam utíkat. Naše nepřátele může zastavit pouze síla a lidskost. Lidskost samotná nemá šanci. Stačí se rozhlédnout kolem a není zapotřebí ani opustit náš civilizační prostor.
Parafráze na výrok z Babylonského Talmudu: Přichází-li někdo s úmyslem připravit tě o svobodu a důstojnost, vstaň a jdi mu vstříc připraven. Vzkaz našich mrtvých promlouvá k dnešku zcela jednoznačně: Život v strachu je nedůstojný. Rezignace na důstojný život vede k nedůstojné smrti. A navíc: Byť byl holocaust bezprecedentní genocidou, byl to také útok na lidství bez rozdílu ras, víry, etnicity… Hrozba recidivy není minulostí.
Odmítám exkluzivitu židovského údělu, byť událost ve Wansee byla koncipována jako plán na jejich vyvraždění. Na smrt s nimi kráčeli také Romové, antifašisté, lidé jiné sexuální orientace, duševně nemocní… A navíc: těch několik přeživších, kteří jsou ještě mezi námi, nejsou výstavní exponáty pro pietní shromáždění – jsou výzvou k akci, která má smysl a cíl, čili je veskrze pozitivní.
Nacionální socializmus a fašizmus byl tehdy poražen sjednoceným, v dnešním jazyku globálním, úsilím. Podobné úsilí předpokládá dnes zápas o zachování liberální demokracie, zápas s nacionalizmem, zápas proti devastaci životního prostředí, zápas s popírači opatření proti pandemií covidu …, čili také zápas s politiky, kteří mobilizují masy ve jménu svých mocenských zájmů, anebo perverzních ideologií.
Text jsem napsal jako podklad pro vzpomínkové fórum, které organizoval Památník ticha 20. ledna v Praze. Uveřejněno ve slovenském Denníku N (20.1.2022)
Více jak polovina účastníků měla vysokoškolské vzdělání. Byli to: a) úředníci „banálního zla“, máme-li použít termín Hannah Arendtové z procesu s Adolfem Eichmannem (1961) anebo b) zlo v kondenzované podobě? Platí ad. b). Platí také, že bez masivní účasti vrahů, udavačů, lúzy a „obyčejných lidí“ z celého takzvaně civilizované světa, by nebyl holocaust možný.
Země mých rodičů a prarodičů, země jejíž jsem byl kdysi také občanem, se přihlásila ke „konečnému řešení židovské otázky“ jako první neokupovaná země. Za deportace platila Říši po pěti stech marek za jednoho a pouze jedním směrem. Jejich majetek byl, po patřičné právní úpravě, „arizován“, čili uloupen. Prezidentem toho státu byl katolický kněz Josef Tiso.
Deportovali i naši rodinu, včetně mámy v pokročilém těhotenství. Popel svých povražděných nejbližších si připomínám symbolickými hroby a příběhy, které jsem léta skládal z fragmentů vzpomínek přeživších, z dokumentů, literatury a z hlubin podvědomí. Mezitím uplynula desetiletí a v zemi, kde jsem kdysi žil jsou nacionalisté a fašisté, součástí oficiální moci a šíří svou propagandu.
Mentální pohrobkové holocaustu žijí mezi námi a čekají na příležitost. Kritická hranice je křehká a k jejímu překročení stačí opravdu málo. V globalizovaném světě, jakým ten náš je a zůstane, není kam utíkat. Naše nepřátele může zastavit pouze síla a lidskost. Lidskost samotná nemá šanci. Stačí se rozhlédnout kolem a není zapotřebí ani opustit náš civilizační prostor.
Parafráze na výrok z Babylonského Talmudu: Přichází-li někdo s úmyslem připravit tě o svobodu a důstojnost, vstaň a jdi mu vstříc připraven. Vzkaz našich mrtvých promlouvá k dnešku zcela jednoznačně: Život v strachu je nedůstojný. Rezignace na důstojný život vede k nedůstojné smrti. A navíc: Byť byl holocaust bezprecedentní genocidou, byl to také útok na lidství bez rozdílu ras, víry, etnicity… Hrozba recidivy není minulostí.
Odmítám exkluzivitu židovského údělu, byť událost ve Wansee byla koncipována jako plán na jejich vyvraždění. Na smrt s nimi kráčeli také Romové, antifašisté, lidé jiné sexuální orientace, duševně nemocní… A navíc: těch několik přeživších, kteří jsou ještě mezi námi, nejsou výstavní exponáty pro pietní shromáždění – jsou výzvou k akci, která má smysl a cíl, čili je veskrze pozitivní.
Nacionální socializmus a fašizmus byl tehdy poražen sjednoceným, v dnešním jazyku globálním, úsilím. Podobné úsilí předpokládá dnes zápas o zachování liberální demokracie, zápas s nacionalizmem, zápas proti devastaci životního prostředí, zápas s popírači opatření proti pandemií covidu …, čili také zápas s politiky, kteří mobilizují masy ve jménu svých mocenských zájmů, anebo perverzních ideologií.
Text jsem napsal jako podklad pro vzpomínkové fórum, které organizoval Památník ticha 20. ledna v Praze. Uveřejněno ve slovenském Denníku N (20.1.2022)