Dějiny jsou sice otevřená kniha a „lidé listopadu“ už, často opakovaně, své řekli. A říkají to s většími či menšími obměnami už dvaatřicet let.
Úplně stačí, že jsme od listopadu 1989 svobodni, můžeme si tehdejší události (ne)připomínat, jak chceme, trávit nadcházející svátek podle svého.
Ano, dějiny jsou otevřená kniha. Nové kapitoly se budou rodit také díky zveřejňování (a odtajňování) archivů, dílům historiků, tvorbě umělců. Jsou však i panoptikem, ne vždy odpovídajících mýtů, legend, symbolů a rituálů. Je to tak normální.
Pokud jde o naše konkrétní dějiny po listopadu 1989: jsou lemovány vzestupy i pády. Mezi vzestupy patří tečka za jedním nelidským režimem. Mezi pády inflace negativních emocí ve společenském a zejména v politickém diskurzu a kampaních, koketování s nacionalismem, anebo přímo s nacionálním socialismem. Mimo jiné, samozřejmě.
Způsob, jakým události z listopadu 1989 vstoupí do učebnic, mnohé napoví. Napoví však především, jak jej budou vnímat generace našich dětí a vnoučat, protože ony přebírají štafetu. Skepsí mě naplňuje poznání, že o minulosti vědí málo čili jsou schopny opakovaně vstoupit do stejné louže, jako mnozí jejich rodiče a prarodiče. Přesněji: duch jejich doby bude zapáchat pozůstatky pokusů o heroizaci našich selhání.
Jako veterán a svědek mám jenom dvě možnosti: připsat našim společným dějinám parametry posloupnosti faktů a subjektivně je interpretovat. Subjektivních interpretací je mnoho, téměř tolik jako „licencovaných“ interpretátorů, a liší se od sebe „optikou“. Jednou z nich je optika naděje. Ta je spjata s vírou, která není jenom náboženská. Myslím víru, která připisuje lidskému životu smysl a směřování. Tedy, u lidí mého ražení pouze do smrti, což není málo.
Zcela osobní přání nakonec. Chci 17. listopadu 2021 spolu s nejbližší rodinou poobědvat, večer posedět u skleničky s kamarády a před spaním si číst. Děti se budou ptát, jak bylo na Slovensku, kde mám dvoudenní program ve Zvolenu, vnoučata budou pojídat dobrůtky a povídat o tom, čím žijí. S kamarády večer možná trochu nostalgicky zavzpomínáme. Spíše však ne, protože v Galerii Lucerna budu poslouchat skladbu Miro Tótha a jeho Dystopic Requiem Quartet s názvem Black Angels Songs.
A co zůstane z listopadu 1989 v učebnicích? Obávám se, že také Vladimír Mečiar (jako „otec slovenské státnosti“), Václav Klaus (jako „otec české cesty ke kapitalismu“), ale především a plným právem Václav Havel jako symbol protikomunistické revolty nenásilným způsobem.
Ano, personifikace zlomových okamžiků je charakteristická pro tvorbu dějinných symbolů. Legendy, mýty a patřičné rituály přijdou následně. Říkám-li následně, mluvím o nejistotě a tajemství. Bohudíky. Jedno i druhé je zdrojem společenské dynamiky, kreativity, otevřených horizontů. Bude-li tohle v učebnicích, stačí. Emoce milionů lidí mrznoucích tehdy na náměstích se, jak věřím, přenesou na jejich děti a vnoučata, aby se staly součástí kolektivní paměti.
Uveřejněno v DeníkuN 6. listopadu 2021
Ano, dějiny jsou otevřená kniha. Nové kapitoly se budou rodit také díky zveřejňování (a odtajňování) archivů, dílům historiků, tvorbě umělců. Jsou však i panoptikem, ne vždy odpovídajících mýtů, legend, symbolů a rituálů. Je to tak normální.
Pokud jde o naše konkrétní dějiny po listopadu 1989: jsou lemovány vzestupy i pády. Mezi vzestupy patří tečka za jedním nelidským režimem. Mezi pády inflace negativních emocí ve společenském a zejména v politickém diskurzu a kampaních, koketování s nacionalismem, anebo přímo s nacionálním socialismem. Mimo jiné, samozřejmě.
Způsob, jakým události z listopadu 1989 vstoupí do učebnic, mnohé napoví. Napoví však především, jak jej budou vnímat generace našich dětí a vnoučat, protože ony přebírají štafetu. Skepsí mě naplňuje poznání, že o minulosti vědí málo čili jsou schopny opakovaně vstoupit do stejné louže, jako mnozí jejich rodiče a prarodiče. Přesněji: duch jejich doby bude zapáchat pozůstatky pokusů o heroizaci našich selhání.
Jako veterán a svědek mám jenom dvě možnosti: připsat našim společným dějinám parametry posloupnosti faktů a subjektivně je interpretovat. Subjektivních interpretací je mnoho, téměř tolik jako „licencovaných“ interpretátorů, a liší se od sebe „optikou“. Jednou z nich je optika naděje. Ta je spjata s vírou, která není jenom náboženská. Myslím víru, která připisuje lidskému životu smysl a směřování. Tedy, u lidí mého ražení pouze do smrti, což není málo.
Zcela osobní přání nakonec. Chci 17. listopadu 2021 spolu s nejbližší rodinou poobědvat, večer posedět u skleničky s kamarády a před spaním si číst. Děti se budou ptát, jak bylo na Slovensku, kde mám dvoudenní program ve Zvolenu, vnoučata budou pojídat dobrůtky a povídat o tom, čím žijí. S kamarády večer možná trochu nostalgicky zavzpomínáme. Spíše však ne, protože v Galerii Lucerna budu poslouchat skladbu Miro Tótha a jeho Dystopic Requiem Quartet s názvem Black Angels Songs.
A co zůstane z listopadu 1989 v učebnicích? Obávám se, že také Vladimír Mečiar (jako „otec slovenské státnosti“), Václav Klaus (jako „otec české cesty ke kapitalismu“), ale především a plným právem Václav Havel jako symbol protikomunistické revolty nenásilným způsobem.
Ano, personifikace zlomových okamžiků je charakteristická pro tvorbu dějinných symbolů. Legendy, mýty a patřičné rituály přijdou následně. Říkám-li následně, mluvím o nejistotě a tajemství. Bohudíky. Jedno i druhé je zdrojem společenské dynamiky, kreativity, otevřených horizontů. Bude-li tohle v učebnicích, stačí. Emoce milionů lidí mrznoucích tehdy na náměstích se, jak věřím, přenesou na jejich děti a vnoučata, aby se staly součástí kolektivní paměti.
Uveřejněno v DeníkuN 6. listopadu 2021