Krátká meditace před říjnovými volbami v Česku

Hned druhé svobodné volby po listopadu 1989 dopadli, z mého hlediska, příšerně. To jsem ještě žil na Slovensku. Od té doby se to opakovalo více, či méně, podobně dodnes. Pokaždé jsem se ptal sám sebe: „Proboha, na co ti lidé myslí, když hází svůj hlas do volební urny?“

Dnes vím, že ani ty nejdemokratičtější volby neuspokojí touhy lidí. Naděje spočívá v přibližném souzvuku dostatečného počtu myslí, duší a těl voličů, což nemusí být, a ani není, většina. Myslím souzvuk, směřující ke světlu v nás i mimo nás. Čím více světla, tím menší stín.

Co však je „světlo“ v časech, jako jsou ty naše, aby to neznělo jako pitomá fráze? Momentálně například pohled do tváří lidí, jako papež František, prezidentka Zuzana Čaputová, humanitární pracovníci v oblastech válečných konfliktů a hladomorů, personálu v přeplněných špitálech…

Pohled do tváří je ovšem pouze záblesk emoce. Následuje intuice. Ti lidé přeci nemůžou ukazovat prstem na nepřítele, nemůžou vyvolávat nenávist a animozity k jiným lidem… Až pak se zaposloucháme do jejich slov a vpustíme je do svých myslí. Každý po svém a každý jinak.

Naděje spočívá v tom, že sice „každý po svém a každý jinak“, ale společným jmenovatelem je lidskost. Nicméně, světlo a stín jsou naše lidské duše. Odjakživa a navždy. Co s tím? Říkám si: „Fedore, kašli na to, jak a proč se lidé před volební urnou chovají, vol naději, ne iluze.“

Bylo by iluzí, myslet si, že nedobrý člověk bude dobrý politik. Že člověk s velkým egem bude soucitný a empatický. Že boháč, až na výjimky, rozumí chudým. Že člověk podlézající volání davu, bude mít pochopení pro jednotlivce a menšiny… Podle skutků poznáte je. Sebe také.