Do Vystreleného oka je to parkom na Vítkove asi pätnásť minút. Sadol som si do záhradky a čakal kým otvoria. Pristavil sa chlapík: „Prepáčte pane, som chorý a bývam v azylovom dome. Nemohol by ste mi dať na pivo?“ Poďakoval a pokračoval: „A ešte dve cigarety?“ Medzitým vo Vystrelenom oku otvorili. Šiel som sa opýtať, ako sa predáva moja kniha „Mimochodem/Mimochodom“, ktorú som tam vyložil minulý týždeň. Nepredali ani jeden kus. Jednu som daroval barmanovi Honzíkovi a druhú štamgastovi Vladovi, ktorý sa práve sťahuje nazad na Slovensko, aby ho rodina nepripravila o byt po mamke. Zvyšok som si vzal. Domov som šiel po Konevovej. Pred vietnamským obchodíkom sedel bezdomovec. „Ako ide život?“, opýtal som sa. Vyhrnul košeľu a ukázal vývod: „Rakovina.“ V neďalekej vinotéke som kúpil liter rozlievanej Frankovky. Na večeru príde Róbert. Jesť budeme mäso z farmárskych trhov na Jiřáku.

Pred spaním som čítal Pascalove „Myšlienky“. Na strane 28 sa píše: „Lidé si Platóna a Aristotela nepředstavují jinak než v rozložitých profesorských talárech. Byli to však opravdoví muži a nelišili se od ostatních, smáli se s přáteli, a když je bavilo pustit se do svých Zákonů a Politik, dělali to pro kratochvíli. Byla to nejméně filozofická a nejméně vážná část jejich života. Nejfilozofičtější bylo žít prostě a pokojně. O politice psali, jako by chtěli stanovit pravidla pro správu blázince. A jestliže se tvářili, jako by šlo o něco významného, dělali to jen proto, že znali blázny, pro které to psali a kteří se pokládali za krále a císaře. Vžívali se do jejich zásad, aby pokud možno zmírnili zlo jejich bláznovství.“