V Izraeli (byl jsem tam v srpnu 2006) jsem položil jedné své velice schopné a moudré známé tyto otázky:
1) Jaká je adekvátní reakce na únos a vraždu vojáků, kteří jsou ve službě na vlastním území, což byl důvod zahájení izraelsko-libanonské války v létě 2006?
2) Kdy je nasazení armády na ochranu životů občanů legitimní?
3) Jakou účinnou strategii může volit společnost vůči teroristům?
4) Existuje řešení konfliktů, kde je důvodem násilí „Bůh, půda a krev“, tedy pudy?
Dostalo se mi těchto odpovědí (kráceno):
"Prioritu by mělo mít diplomatické úsilí a mezinárodní tlak na odzbrojení Hizballahu. Až v krajním případě přicházel do úvahy cílený a omezený útok. To je, samozřejmě, mise armády, kterou musí průběžně provázet pokračující diplomatické úsilí. Toto úsilí ovšem naráží na historické křivdy a omyly. Spor o to, kdo je a kdo není terorista, si zúčastněné strany interpretují po svém a řešení nikde. Přesněji, v iluzorním očekávání moudrého vůdce, který svůj národ povede k míru, anebo ve vyhlazení protivníka „beze zbytku“."
Podle Bible, svaté knihy židů i křesťanů, je půda, o kterou se vede spor, od Boha. Podle historie je to dlouhý a složitý příběh země, která je prosáklá krví. Tekla i v průběhu mé cesty do Izraele v srpnu 2006.
Docela věřím historikovi Dušanovi Třeštílkovi, který říká, že dějiny nejsou zprávy o událostech, které se stali, ale o obrazech těchto událostí, které si dějepisci konstruují k obrazu svému. Mezi skutečností a psanými dějinami tak stojí propast vydlážděná hodnotovým, poznatkovým, vzdělanostním, morálním ... a vůbec kulturním vybavením autorů textů a proslovů. A co už pak chtít od aktérů – generálů, vojáků, pozůstalých obětí. Emoce a nic než emoce.
Emoce jsou ovšem dvojí – pozitivní a negativní. Ty pozitivní argumentují slušností a lidskostí. Slušné a lidské je nezabíjet. Nicméně, je slušné a lidské nechat zabíjet své blízké? No není! Jsou teda války nevyhnutným údělem dějin lidí? Jsou! Z hlediska slušnosti a lidskosti je ovšem nutno válkám předcházet – snahou o porozumění, vyjednáváním, úskoky, zastrašováním … A selže-li vše, pak musím užít ve jménu života sílu. Říkám-li, že ve jménu života, mluvím o kulturním kontextu, ve kterém je život hodnotou nejvyšší. Je takovou i pro teroristy, kteří prohlasují, že milují smrt stejně, jako my milujeme život? Pro lidi, kteří považují za cíl vražedných útoků civilní obyvatelstvo? Z pohledu občanů Izraele jistě není. A není ani z pohledu obyvatel Londýna, Madridu, New Yorku … Z mého také ne. Naše a „jejich“ hodnoty jsou v nesmiřitelném konfliktu, který kropí půdu krví. Takhle to je v průběhu dějin pořád dokolečka. A Bůh se „jenom“ kouká – od prvotního hříchu Adama a Evy je totiž řešení/neřešení v rukou lidí. A lidmi cloumají pudy – pudová přitažlivost k půdě skropené krví. Krví a potem.
Původní nezkrácený dopis je k dispozici ke stažení ve formátu PDF.
1) Jaká je adekvátní reakce na únos a vraždu vojáků, kteří jsou ve službě na vlastním území, což byl důvod zahájení izraelsko-libanonské války v létě 2006?
2) Kdy je nasazení armády na ochranu životů občanů legitimní?
3) Jakou účinnou strategii může volit společnost vůči teroristům?
4) Existuje řešení konfliktů, kde je důvodem násilí „Bůh, půda a krev“, tedy pudy?
Dostalo se mi těchto odpovědí (kráceno):
"Prioritu by mělo mít diplomatické úsilí a mezinárodní tlak na odzbrojení Hizballahu. Až v krajním případě přicházel do úvahy cílený a omezený útok. To je, samozřejmě, mise armády, kterou musí průběžně provázet pokračující diplomatické úsilí. Toto úsilí ovšem naráží na historické křivdy a omyly. Spor o to, kdo je a kdo není terorista, si zúčastněné strany interpretují po svém a řešení nikde. Přesněji, v iluzorním očekávání moudrého vůdce, který svůj národ povede k míru, anebo ve vyhlazení protivníka „beze zbytku“."
Podle Bible, svaté knihy židů i křesťanů, je půda, o kterou se vede spor, od Boha. Podle historie je to dlouhý a složitý příběh země, která je prosáklá krví. Tekla i v průběhu mé cesty do Izraele v srpnu 2006.
Docela věřím historikovi Dušanovi Třeštílkovi, který říká, že dějiny nejsou zprávy o událostech, které se stali, ale o obrazech těchto událostí, které si dějepisci konstruují k obrazu svému. Mezi skutečností a psanými dějinami tak stojí propast vydlážděná hodnotovým, poznatkovým, vzdělanostním, morálním ... a vůbec kulturním vybavením autorů textů a proslovů. A co už pak chtít od aktérů – generálů, vojáků, pozůstalých obětí. Emoce a nic než emoce.
Emoce jsou ovšem dvojí – pozitivní a negativní. Ty pozitivní argumentují slušností a lidskostí. Slušné a lidské je nezabíjet. Nicméně, je slušné a lidské nechat zabíjet své blízké? No není! Jsou teda války nevyhnutným údělem dějin lidí? Jsou! Z hlediska slušnosti a lidskosti je ovšem nutno válkám předcházet – snahou o porozumění, vyjednáváním, úskoky, zastrašováním … A selže-li vše, pak musím užít ve jménu života sílu. Říkám-li, že ve jménu života, mluvím o kulturním kontextu, ve kterém je život hodnotou nejvyšší. Je takovou i pro teroristy, kteří prohlasují, že milují smrt stejně, jako my milujeme život? Pro lidi, kteří považují za cíl vražedných útoků civilní obyvatelstvo? Z pohledu občanů Izraele jistě není. A není ani z pohledu obyvatel Londýna, Madridu, New Yorku … Z mého také ne. Naše a „jejich“ hodnoty jsou v nesmiřitelném konfliktu, který kropí půdu krví. Takhle to je v průběhu dějin pořád dokolečka. A Bůh se „jenom“ kouká – od prvotního hříchu Adama a Evy je totiž řešení/neřešení v rukou lidí. A lidmi cloumají pudy – pudová přitažlivost k půdě skropené krví. Krví a potem.
Původní nezkrácený dopis je k dispozici ke stažení ve formátu PDF.