je klíčem k dobrým vztahům mezi lidmi. Nanic je skvělý odborník, nanic jsou smlouvy, právníci, garance, dané slovo… není-li partner důvěryhodný.
Důvěra také předpokládá, že existují hodnoty, které jsou svaté. Nemusím milovat svého politického protivníka, jsem-li ovšem důvěryhodný, nebudu svině. Nebudu používat jako politickou kartu urážky a hecovat spodní pudy masy.
V původní verzi svého textu jsem napsal: ČSSD, a Jiří Paroubek osobně, prohráli letošní volby. Od té chvíle dělají jediné – nenechají vítěze vládnout. Nevadilo by mi to, kdyby vládnutí byla kratochvíle, které si dopřávají jenom dobrovolní účastníci politického turnaje. Vládnutí je však také o mých daních, o mé bezpečnosti, o vzdělávání dětí, důchodech, zdravotní péči a podobně. Sleduji tu šarádu s narůstající nechutí.
První čtenář mého ještě neuveřejněného textu odtušil: „Ale vždyť to samé dělá i druhá strana!“ Že bych byl zaujatý a nevyvážený? Každopádně mi současná situace v Čechách velice připomíná éru Vladimíra Mečiara z první poloviny 90-tych let na Slovensku. Z mého hlediska je to především dílo Jiřího Paroubka, který vnesl do české politiky nevídanou dávku arogance, agresivity a soběstřednosti. Pro mého, už zmíněného, prvního čtenáře jde o obecný znak současné politiky. Má-li pravdu, potenciál slova důvěra už byl promrhán, a příslušný akt parlamentu České republiky postrádá sílu závažného politického rozhodnutí.
Až se také voliči definitivně rozpadnou na dva tábory a budou na sebe chrlit negativní emoce, bůh s námi. Není totiž pravdou, že na politiku se lze vykašlat a žít si svůj privátní a profesionální život, jako kdyby nebyla. Některé důvody jsem zmínil výše. Je také zřejmé, že jistá míra společenské soudržnosti a vzájemné důvěry je potřebná pro normální život. Tato soudržnost je „nad“ politickými ideologiemi a skupinovými zájmy jejich vyznavačů. Nepřátelská atmosféra v politické aréně rozbíjí společnost a vztahy lidí.
Celkově však mám pocit, že válka mezi politickými uskupeními a konkrétními politiky se vede o něčem zcela jiném, než se veřejnosti říká. Například o tom, jestli ten Kubice neměl kus pravdy. Jsem si také jist, že se to provalí a napříště budeme opatrnější my i oni.
V původní verzi svého textu jsem napsal: ČSSD, a Jiří Paroubek osobně, prohráli letošní volby. Od té chvíle dělají jediné – nenechají vítěze vládnout. Nevadilo by mi to, kdyby vládnutí byla kratochvíle, které si dopřávají jenom dobrovolní účastníci politického turnaje. Vládnutí je však také o mých daních, o mé bezpečnosti, o vzdělávání dětí, důchodech, zdravotní péči a podobně. Sleduji tu šarádu s narůstající nechutí.
První čtenář mého ještě neuveřejněného textu odtušil: „Ale vždyť to samé dělá i druhá strana!“ Že bych byl zaujatý a nevyvážený? Každopádně mi současná situace v Čechách velice připomíná éru Vladimíra Mečiara z první poloviny 90-tych let na Slovensku. Z mého hlediska je to především dílo Jiřího Paroubka, který vnesl do české politiky nevídanou dávku arogance, agresivity a soběstřednosti. Pro mého, už zmíněného, prvního čtenáře jde o obecný znak současné politiky. Má-li pravdu, potenciál slova důvěra už byl promrhán, a příslušný akt parlamentu České republiky postrádá sílu závažného politického rozhodnutí.
Až se také voliči definitivně rozpadnou na dva tábory a budou na sebe chrlit negativní emoce, bůh s námi. Není totiž pravdou, že na politiku se lze vykašlat a žít si svůj privátní a profesionální život, jako kdyby nebyla. Některé důvody jsem zmínil výše. Je také zřejmé, že jistá míra společenské soudržnosti a vzájemné důvěry je potřebná pro normální život. Tato soudržnost je „nad“ politickými ideologiemi a skupinovými zájmy jejich vyznavačů. Nepřátelská atmosféra v politické aréně rozbíjí společnost a vztahy lidí.
Celkově však mám pocit, že válka mezi politickými uskupeními a konkrétními politiky se vede o něčem zcela jiném, než se veřejnosti říká. Například o tom, jestli ten Kubice neměl kus pravdy. Jsem si také jist, že se to provalí a napříště budeme opatrnější my i oni.