Lidé jeho typu, když se jednou do špičkové politiky dostanou, odcházejí až po těžkých bojích a úklid trvá léta (viz Vladimír Mečiar na Slovensku).
Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman stáli u počátků současné české státnosti. Byli to rázovité osobnosti - vizionáři. Všichni tři vzdělaní, schopni komunikovat a držet slovo, hodnotově zakotvení, vyzrálí a nezávislí. A všichni tři s trochu zbytnělým egem a za každým z nich zůstává také několik omylů a otazníků. Jiří Paroubek má však jenom zbytnělé ego. Chybí mu vize, schopnost komunikovat s politickými protivníky, schopnost držet slovo, hodnotové zakotvení… Odvozuji tyto své pocity z jeho veřejných vystoupení, z konkrétních politických gest, rozhodnutí a dopadů jeho politiky... a také z informací od lidí, kteří se z pracovních důvodů ocitli v jeho bezprostřední blízkosti. Pro lidi mého naturelu je to přímo generátor negativních emocí. Tam, kde mluví o konsenzu, tam jenom „šibalsky“ hledá skulinu. Tam, kde mluví o zájmech lidí, myslí na zájmy, jak je chápe sám. Tam, kde mluví o řešení problémů, myslí na průzkumy veřejného mínění. Tam, kde mluví o solidaritě, mluví o státu jako o výdělečně činném mecenáši. Rozděluje lidi na chudé a bohaté – ti chudí jsou prý jeho voliči a on chrání jejich zájmy. Dovolává se pudů a tvrdí, že to je rozum. Mám tušení, že věří jenom svým potřebám a své lišácké intuici. Mečiar kvůli nim kdysi začal chodit do kostela. Kam asi chodí Paroubek?
Jeho protihráčem je Mirek Topolánek – zemitý člověk s přímočarou řečí. Zkouším si představit sebe na jeho místě. Není to tak úplně fikce. Kdysi jsem sám takhle stál proti Mečiarovi. Dosáhli jsme jediné: jeho první odvolání z postu premiéra vlády Slovenské republiky. On se pak vrátil ještě třikrát, mě to vystřelilo z Bratislavy do Prahy, ze Slovenska do Čech. Ptám se sám sebe: jaké má dnes Mirek Topolánek „komparativní“ výhody v souboji, kterým právě prochází?
1) Má za zády organizovanou stranu a kvalifikovaný tým.
2) Není to váhavý intelektuál.
3) Je fyzicky i psychicky vybaven na konfrontační politiku.
4) Nezdá se, že by své kariéře byl ochoten obětovat svůj charakter.
5) A nezdá se také, že v jeho skříni je ukryt „regiment kostlivců“.
6) Je evidentní, že česká veřejnost netouží po Vůdci.
7) Je evidentní, že nejméně polovina české veřejnosti chce po osmi letech vlády ČSSD změnu.
Nicméně, nejsem si jist, jak to dopadne. Souboje s lidmi Paroubkova kalibru postrádají férová pravidla a postmoderní svět chápe porušování pravidel za něco spíše normálního.
Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman stáli u počátků současné české státnosti. Byli to rázovité osobnosti - vizionáři. Všichni tři vzdělaní, schopni komunikovat a držet slovo, hodnotově zakotvení, vyzrálí a nezávislí. A všichni tři s trochu zbytnělým egem a za každým z nich zůstává také několik omylů a otazníků. Jiří Paroubek má však jenom zbytnělé ego. Chybí mu vize, schopnost komunikovat s politickými protivníky, schopnost držet slovo, hodnotové zakotvení… Odvozuji tyto své pocity z jeho veřejných vystoupení, z konkrétních politických gest, rozhodnutí a dopadů jeho politiky... a také z informací od lidí, kteří se z pracovních důvodů ocitli v jeho bezprostřední blízkosti. Pro lidi mého naturelu je to přímo generátor negativních emocí. Tam, kde mluví o konsenzu, tam jenom „šibalsky“ hledá skulinu. Tam, kde mluví o zájmech lidí, myslí na zájmy, jak je chápe sám. Tam, kde mluví o řešení problémů, myslí na průzkumy veřejného mínění. Tam, kde mluví o solidaritě, mluví o státu jako o výdělečně činném mecenáši. Rozděluje lidi na chudé a bohaté – ti chudí jsou prý jeho voliči a on chrání jejich zájmy. Dovolává se pudů a tvrdí, že to je rozum. Mám tušení, že věří jenom svým potřebám a své lišácké intuici. Mečiar kvůli nim kdysi začal chodit do kostela. Kam asi chodí Paroubek?
Jeho protihráčem je Mirek Topolánek – zemitý člověk s přímočarou řečí. Zkouším si představit sebe na jeho místě. Není to tak úplně fikce. Kdysi jsem sám takhle stál proti Mečiarovi. Dosáhli jsme jediné: jeho první odvolání z postu premiéra vlády Slovenské republiky. On se pak vrátil ještě třikrát, mě to vystřelilo z Bratislavy do Prahy, ze Slovenska do Čech. Ptám se sám sebe: jaké má dnes Mirek Topolánek „komparativní“ výhody v souboji, kterým právě prochází?
1) Má za zády organizovanou stranu a kvalifikovaný tým.
2) Není to váhavý intelektuál.
3) Je fyzicky i psychicky vybaven na konfrontační politiku.
4) Nezdá se, že by své kariéře byl ochoten obětovat svůj charakter.
5) A nezdá se také, že v jeho skříni je ukryt „regiment kostlivců“.
6) Je evidentní, že česká veřejnost netouží po Vůdci.
7) Je evidentní, že nejméně polovina české veřejnosti chce po osmi letech vlády ČSSD změnu.
Nicméně, nejsem si jist, jak to dopadne. Souboje s lidmi Paroubkova kalibru postrádají férová pravidla a postmoderní svět chápe porušování pravidel za něco spíše normálního.