je každým rokem období, kdy si na mne vzpomenou novináři. Donutí mě, abych vzpomínal také. A jak jdou léta, je to vzpomínání spíše poetické, než věcné. Vzpomínám si například, jak mě manželka přesvědčovala, abych si na první setkání příští Veřejnosti proti násilí nebral novou větrovku, aby mi ji policajti neponičili. Anebo když jsme se poprvé (22. listopadu 1989?) dostali do státní televize a při odchodu nás venku čekal dav lidí s květinami. Z vědomí vytěsňujeme taková fakta, jako zlyhání přátel při kontaktu s mocí a penězi.
Listopad 1989 byl nesporně heroický okamžik pro většinu z nás. Chodili jsme do ulic manifestovat, hroutil se nenáviděný komunistický režim, otvírali se hranice, lidé začínali podnikat… cesta životem přestala být lemovaná ideologickými zátarasy.
Mnohé z nás rázná změna režimu zaskočila. Přišli o zaběhané stereotypy, těžce vylobovaná privilegia, jistotu svého dvorečku. Jiní okamžitě využili roztřesených porevolučních poměrů a vyrazili za svým osobním snem o profitu po terénu, který ještě nebyl vykolíkován pravidly.
Přešlo sedmnáct let a lidé mé generace sčítají výhry i prohry. Generace našich dětí a jejich dětí ovšem nemá co příliš sčítávat. Soutěž politických stran o podíl na moci jim připadá normální, spíše jim vadí jejich prolezlost korupcí. Možnost cestovat světem jim připadá normální, spíše jim vadí globalizace. Svoboda slova jim připadá normální, spíše jim vadí nedostatek kvalitních novinářů. Existence soukromého vlastnictví jim připadá normální, spíše nacházejí mouchy na kapitalizmu. Společná bezpečnostní politika zemí NATO jim připadá normální, spíše jim vadí, že k tomu patří také základny na našem území a vysílání našich vojáků do společných misí. Příslušnost naší země do Unie jim připadá normální, spíše jim vadí poručnictví eurobyrokracie.
Moje, zcela osobní, reflexe těch necelých dvou desetiletí od listopadu 1989 je prostá: vděčím osudu za možnost být u toho a žít naplno. Být u toho a žít naplno ovšem obnáší také hezkou sbírku přešlapů, omylů, průšvihů. Byla to naše generace, která „objevila“ a umožnila tunelování, korupci, ghettoizaci Romů… Jsem docela zvědavý, jak si s tím generace našich dětí a jejich dětí poradí. Budu jim v důchodu držet palce.
Listopad 1989 byl nesporně heroický okamžik pro většinu z nás. Chodili jsme do ulic manifestovat, hroutil se nenáviděný komunistický režim, otvírali se hranice, lidé začínali podnikat… cesta životem přestala být lemovaná ideologickými zátarasy.
Mnohé z nás rázná změna režimu zaskočila. Přišli o zaběhané stereotypy, těžce vylobovaná privilegia, jistotu svého dvorečku. Jiní okamžitě využili roztřesených porevolučních poměrů a vyrazili za svým osobním snem o profitu po terénu, který ještě nebyl vykolíkován pravidly.
Přešlo sedmnáct let a lidé mé generace sčítají výhry i prohry. Generace našich dětí a jejich dětí ovšem nemá co příliš sčítávat. Soutěž politických stran o podíl na moci jim připadá normální, spíše jim vadí jejich prolezlost korupcí. Možnost cestovat světem jim připadá normální, spíše jim vadí globalizace. Svoboda slova jim připadá normální, spíše jim vadí nedostatek kvalitních novinářů. Existence soukromého vlastnictví jim připadá normální, spíše nacházejí mouchy na kapitalizmu. Společná bezpečnostní politika zemí NATO jim připadá normální, spíše jim vadí, že k tomu patří také základny na našem území a vysílání našich vojáků do společných misí. Příslušnost naší země do Unie jim připadá normální, spíše jim vadí poručnictví eurobyrokracie.
Moje, zcela osobní, reflexe těch necelých dvou desetiletí od listopadu 1989 je prostá: vděčím osudu za možnost být u toho a žít naplno. Být u toho a žít naplno ovšem obnáší také hezkou sbírku přešlapů, omylů, průšvihů. Byla to naše generace, která „objevila“ a umožnila tunelování, korupci, ghettoizaci Romů… Jsem docela zvědavý, jak si s tím generace našich dětí a jejich dětí poradí. Budu jim v důchodu držet palce.