V půlce října jsem se ocitl v redakci Respektu, kde mi nabídli prostor v rubrice rozhovorů (http://www.respekt.cz/rozhovory-detail.php?sel_id=148). Mezi otázkami, které přišly do redakce, byla také jedna, k tehdy čerstvé kauze udavačství Milana Kundery.
Nic jsem o věci nevěděl, a tak jsem odpověděl zcela intuitivně: „Aktuální kampaně si moc nevšímám. Mám s nimi ty nejhorší zkušenosti. Milan Kundera je skvělý spisovatel. Jeho knihy přežijí jeho osobní delikty. Veřejnost má ovšem právo znát pravdu.“ Co je ale pravda v kauzách, jako je tato? Kolaboraci a udavačství se za komunizmu propůjčily neuvěřitelné masy lidí – od nadšených budovatelů komunizmu, přes kádry orgánů moci až po konfindenty Státní bezpečnosti a obyčejné zloduchy, zbabělce, kariéristy. A kdybychom připočetli také pasivní přitakávače, co své postoje demonstrovali pouhou účastí na rituálech, které nesvobodu utvrzovaly (prvomájové průvody, volby s téměř stoprocentní účastí, korporativní odsuzování Charty 77 a podobně), bylo by možno říct, že téměř každý občan přiložil ruku k dílu obecné nesvobody, mne nevyjímaje.
U elit jsou ovšem, a to právem, přísnější měřítka. To proto, že ony artikulují definice společenských problémů, moderují veřejný diskurz o těchto problémech, jsou v čele formulace terapií jejich řešení, utvářejí také modely chování v dramatických situacích společenských krizí a vzepětí, mají schopnost mobilizovat veřejnost. Neumí li to, anebo nechtějí, jaképak jsou to elity? Po pádu komunizmu a s nástupem nových poměrů měly být testem takové schopnosti elit v časech komunizmu například lustrace. Dobře si pamatuji především kauzu jednoho z lídrů Sametové revoluce na Slovensku Jána Budaje. Dodnes nebyla uzavřena a je permanentně předmětem spekulací a moralizování. Chceme li se dopátrat, jak se věci mají, jsme zcela odkázáni na dobová svědectví, práci historiků, (sebe)reflexi protagonistů... a vlastní intuici. Mimochodem, v Kunderově případě schází jenom ona sebereflexe. A nejenom v jeho případě. Dodnes potkávám v Čechách i na Slovensku sympatizanty i odpůrce lustrací a jejich smutných „hrdinů“, kteří se ještě pořád perou s vlastním údělem, frustrací, institucemi, archivy, vysvětlují, zatloukají, anebo mlčí.
Vraťme se však ke Kunderovi. Diskusi otevřel text uveřejněný v Respektu (č.42, 2008): http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=2239&fIDROCNIKU=2008&mid=0 Následovaly reakce – od takových, kde autoři „zvraceli“ nad způsobem denunciace slavného spisovatele, přes texty, které poukazovaly na bílá místa argumentace, až po volání k diskusi o podílu „Kunderovy generace“ na bolševizaci našich poválečných dějin a zabydlování se komunizmu u nás a v nás. Ti, kteří zůstali bezúhonní i za nacizmu a komunizmu, a nemají tudíž proč zpytovat své svědomí, jsou stranou tématu jenom zdánlivě. Vždyť to kvůli nim, dle dobové propagandy, existoval celý ten mohutný represivní aparát totalitního státu. To oni byli ukázkou toho, jak dopadneš i ty, jestli budeš zlobit. Příkladem z mnoha je příběh kněze Františka Lízny (http://www.ibabylon.cz/content/view/284/49/). „Díky“ udavačům prožil život kriminálníka a psance. Pochybuji, že lidé jako František Lízna sní o mstě. To by spíše rádi odpouštěli. Avšak, kde není přiznání viny a pokání, tam není ani odpuštění.
Byl jsem jedním z těch, kdo měl lustrace kandidátů do prvních svobodných voleb v roce 1990 takzvaně na starost. Nepamatuji na jednoho jediného z odhalených agentů státní bezpečnosti, který by se kál. Ani jediného! To spíše zatloukali a zatloukali. Takoví, kteří svůj delikt vyklopili včas, aby lidi varovali a ochránili od sebe sama, byli v žalostně nepatrné menšině. Do této kategorie patřil Kunderův generační druh, a také excelentní intelektuál, Egon Bondy. František Stárek, zvaný Čuňas, je svědek nadmíru povolaný - komunistický vězeň, významný aktivista českého undergroundu, polistopadový pracovník BIS a současný pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů. Z rozhovoru (Žádná diktatura nepřežije nástup IT technologie. Tvar, č.16, 2008) vybírám pasáž, kde mu Egon Bondy říká: „Pane Stárku, prosím vás, mi nic neříkejte. Já to těm kurvám všechno řeknu. Já nemůžu jít do kriminálu, já bych se tam ani nevysral. Vždyť víte, jak těžko seru. Já se bojím toho kriminálu.“ Tato anekdotická citace by ovšem neměla přehlušit fakt, že donášel, a to dlouhodobě, na konkrétní lidi a konkrétní věci. A jak se asi sralo v komunistických lágrech napríklad českým spisovatelům Karlovi Peckovi, či Jiřímu Stránskému?
Když jsem před pár měsíci kráčel po „krátké dlouhé cestě“ svého táty zavražděného na pochodu smrti ze Sachsenhausenu (www.kratkadlouhacesta.cz), pochopil jsem, že naše historická selhání jsou nekonečným proudem kladení otázek, na které nejsou jednoznačné odpovědi. Ani kauzy, jakými jsou například ta Kunderova, nemají takzvané řešení. Jsou však současně pilířem sebezpytování lidí, sebereflexe společnosti, pamětí, motivací, prevencí, výzvou, výstrahou... No nic, máme téměř dvacet let po listopadu 1989. Dnešní parafráze zmíněného Bondyho vyznání by třeba zněla: „Klidně mi všechno řekněte. Já těm kurvám (třeba nadřízeným, politickým lídrům...) stejně povím jenom tolik, aby se na mne příliš nenasrali. Vždyť víte, jak se bojím nedostatku a nejistoty.“ Přemýšlím o tomto deficitu našich elit také v souvislosti s naší (ne)schopností demytologizovat vlastní dějiny, vyrovnat se s vlastním podílem na deportacích a okrádání židů v časech holocaustu, přemýšlím nad pasivní, ale všeobecnou kolaborací s komunisty, nad netečným přihlížením dnešní reinkarnaci nacionálního socializmu, plíživému návratu socialistických poměrů, strachu ze skutečných reforem, nedostatku odvahy postavit se proti „hlasu lidu“ a podobně. Faktem je, že takových lidí, jako například František Lízna, je jako šafránu. Drtivá většina z nás má nějaký ten šrám, ať už z pozdního procitnutí, blbosti anebo strachu. Nicméně, i v tom největším marazmu je fízlování a udávání něco obzvláště odporné.
Dopisoval jsem tento text 28. října 2008 ráno. Venku se schylovalo k veliké vojenské prohlídce, bylo 90-té výročí vzniku Československa. Československo už neexistuje, fízlové a udavači ze starých časů pomalu dosluhují, pokud už nedosloužili. Část generace narozených po listopadu 1989 má za sebou své první svobodné volby. Zvítězili v nich v Čechách i na Slovensku lidé, kteří mi svým kulturním genotypem připomínají staré známé komunistické papaláše. Nemá smysl pasivně přihlížet. A jeden ze způsobů sebeobrany je opravdu utváření, ošetřování, udržování a kultivace kolektivní a individuální paměti. Například i takhle: http://www.pametnaroda.cz/, anebo diskusemi, jaká se rozehrává kolem Kundery.
U elit jsou ovšem, a to právem, přísnější měřítka. To proto, že ony artikulují definice společenských problémů, moderují veřejný diskurz o těchto problémech, jsou v čele formulace terapií jejich řešení, utvářejí také modely chování v dramatických situacích společenských krizí a vzepětí, mají schopnost mobilizovat veřejnost. Neumí li to, anebo nechtějí, jaképak jsou to elity? Po pádu komunizmu a s nástupem nových poměrů měly být testem takové schopnosti elit v časech komunizmu například lustrace. Dobře si pamatuji především kauzu jednoho z lídrů Sametové revoluce na Slovensku Jána Budaje. Dodnes nebyla uzavřena a je permanentně předmětem spekulací a moralizování. Chceme li se dopátrat, jak se věci mají, jsme zcela odkázáni na dobová svědectví, práci historiků, (sebe)reflexi protagonistů... a vlastní intuici. Mimochodem, v Kunderově případě schází jenom ona sebereflexe. A nejenom v jeho případě. Dodnes potkávám v Čechách i na Slovensku sympatizanty i odpůrce lustrací a jejich smutných „hrdinů“, kteří se ještě pořád perou s vlastním údělem, frustrací, institucemi, archivy, vysvětlují, zatloukají, anebo mlčí.
Vraťme se však ke Kunderovi. Diskusi otevřel text uveřejněný v Respektu (č.42, 2008): http://www.respekt.cz/clanek.php?fIDCLANKU=2239&fIDROCNIKU=2008&mid=0 Následovaly reakce – od takových, kde autoři „zvraceli“ nad způsobem denunciace slavného spisovatele, přes texty, které poukazovaly na bílá místa argumentace, až po volání k diskusi o podílu „Kunderovy generace“ na bolševizaci našich poválečných dějin a zabydlování se komunizmu u nás a v nás. Ti, kteří zůstali bezúhonní i za nacizmu a komunizmu, a nemají tudíž proč zpytovat své svědomí, jsou stranou tématu jenom zdánlivě. Vždyť to kvůli nim, dle dobové propagandy, existoval celý ten mohutný represivní aparát totalitního státu. To oni byli ukázkou toho, jak dopadneš i ty, jestli budeš zlobit. Příkladem z mnoha je příběh kněze Františka Lízny (http://www.ibabylon.cz/content/view/284/49/). „Díky“ udavačům prožil život kriminálníka a psance. Pochybuji, že lidé jako František Lízna sní o mstě. To by spíše rádi odpouštěli. Avšak, kde není přiznání viny a pokání, tam není ani odpuštění.
Byl jsem jedním z těch, kdo měl lustrace kandidátů do prvních svobodných voleb v roce 1990 takzvaně na starost. Nepamatuji na jednoho jediného z odhalených agentů státní bezpečnosti, který by se kál. Ani jediného! To spíše zatloukali a zatloukali. Takoví, kteří svůj delikt vyklopili včas, aby lidi varovali a ochránili od sebe sama, byli v žalostně nepatrné menšině. Do této kategorie patřil Kunderův generační druh, a také excelentní intelektuál, Egon Bondy. František Stárek, zvaný Čuňas, je svědek nadmíru povolaný - komunistický vězeň, významný aktivista českého undergroundu, polistopadový pracovník BIS a současný pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů. Z rozhovoru (Žádná diktatura nepřežije nástup IT technologie. Tvar, č.16, 2008) vybírám pasáž, kde mu Egon Bondy říká: „Pane Stárku, prosím vás, mi nic neříkejte. Já to těm kurvám všechno řeknu. Já nemůžu jít do kriminálu, já bych se tam ani nevysral. Vždyť víte, jak těžko seru. Já se bojím toho kriminálu.“ Tato anekdotická citace by ovšem neměla přehlušit fakt, že donášel, a to dlouhodobě, na konkrétní lidi a konkrétní věci. A jak se asi sralo v komunistických lágrech napríklad českým spisovatelům Karlovi Peckovi, či Jiřímu Stránskému?
Když jsem před pár měsíci kráčel po „krátké dlouhé cestě“ svého táty zavražděného na pochodu smrti ze Sachsenhausenu (www.kratkadlouhacesta.cz), pochopil jsem, že naše historická selhání jsou nekonečným proudem kladení otázek, na které nejsou jednoznačné odpovědi. Ani kauzy, jakými jsou například ta Kunderova, nemají takzvané řešení. Jsou však současně pilířem sebezpytování lidí, sebereflexe společnosti, pamětí, motivací, prevencí, výzvou, výstrahou... No nic, máme téměř dvacet let po listopadu 1989. Dnešní parafráze zmíněného Bondyho vyznání by třeba zněla: „Klidně mi všechno řekněte. Já těm kurvám (třeba nadřízeným, politickým lídrům...) stejně povím jenom tolik, aby se na mne příliš nenasrali. Vždyť víte, jak se bojím nedostatku a nejistoty.“ Přemýšlím o tomto deficitu našich elit také v souvislosti s naší (ne)schopností demytologizovat vlastní dějiny, vyrovnat se s vlastním podílem na deportacích a okrádání židů v časech holocaustu, přemýšlím nad pasivní, ale všeobecnou kolaborací s komunisty, nad netečným přihlížením dnešní reinkarnaci nacionálního socializmu, plíživému návratu socialistických poměrů, strachu ze skutečných reforem, nedostatku odvahy postavit se proti „hlasu lidu“ a podobně. Faktem je, že takových lidí, jako například František Lízna, je jako šafránu. Drtivá většina z nás má nějaký ten šrám, ať už z pozdního procitnutí, blbosti anebo strachu. Nicméně, i v tom největším marazmu je fízlování a udávání něco obzvláště odporné.
Dopisoval jsem tento text 28. října 2008 ráno. Venku se schylovalo k veliké vojenské prohlídce, bylo 90-té výročí vzniku Československa. Československo už neexistuje, fízlové a udavači ze starých časů pomalu dosluhují, pokud už nedosloužili. Část generace narozených po listopadu 1989 má za sebou své první svobodné volby. Zvítězili v nich v Čechách i na Slovensku lidé, kteří mi svým kulturním genotypem připomínají staré známé komunistické papaláše. Nemá smysl pasivně přihlížet. A jeden ze způsobů sebeobrany je opravdu utváření, ošetřování, udržování a kultivace kolektivní a individuální paměti. Například i takhle: http://www.pametnaroda.cz/, anebo diskusemi, jaká se rozehrává kolem Kundery.