Někdy je mi opravdu na blití. Obzvláště teď, když píšu serii textů o hrůznosti a zhovadilosti lidí před mnoha lety v časech takzvaného „konečného řešení“, a zjišťuji, že minulost je zde. H.P. je redaktorka českého Rádiožurnálu. Romka. Její dcera se jmenuje Helenka a vnučka Sofinka. Přesně jako má vnučka. Dnes, 8. srpna 2008, s ní šla Helenka na koupaliště v Kobylisích. Také s dvěma romskými páry s dětmi. Ve frontě na lístky si vyslechli: „Copak tady ty cikáni dělají. Ať jdou do Čakovic a nešpiněj tady vodu.“ Helenku s kočárkem vpustili, ostatní rodiny ne. Prý je plno, ale nebylo!

Helenčin bratr byl skinhedy zmlácen loni. Jeho kamarádi, a ostatní Romové, to mají na talíři všedně. Já si například pamatuji Gábinu, která musela chodit do práce se svým přítelem. Na Vinohradech na ni pořvávali mladí hajzlíci „Topinka“.

Z představy, že mě nepustí s naší Sofinkou a přáteli na koupaliště, je mi mdlo. Asi bych se dopustil aktivního odporu a vzápětí zvažoval emigraci. Aktivisté Národního odporu – evidentní, nezakuklení a transparentní náckové – mi vadí mnohem míň, než takzvaní slušní občané, kteří jsou náckové netransparentní a zakuklení. A provinivší se zaměstnance onoho koupaliště nutno vyhodit. Bez milosti.