Mysteriózní dílo Carla Junga zaplní zcela určitě celou polici v knihovně. A jeho interpretace – knihovnu celou.
Jedna z takových interpretací je dílo Edwarda F. Edingera, už nežijícího amerického psychologa, které letos vydalo nakladatelství Tomáše Janečka. Kniha má téměř tři sta stránek. Jenom stručně:
Každé konkrétní já se vynořuje ze společného prazákladu, který můžeme nazývat Bohem, Prozřetelností, numinózem … anebo kolektivním nevědomím, či bytostným Já, jak to dělá Jung. Způsob, jakým se formuje v průběhu lidského života vztah já a bytostného Já, určuje kvalitu a peripetie mého a tvého života. Náboženství se často jeví jako systém příběhů o tomto vztahu. Vztahu, v jehož vývoji se konkrétní lidské já postupně emancipuje od bytostného Já, aby se pak „v potu tváře“ vracelo vědomě zpět do jeho náruče. Ne vždy se to povede a nepovedené pokusy jsou předmětem zájmu psychologů, psychiatrů, církví. Obecně nejznámější reprezentací této cesty je vztah rodičů a dětí – od narození, kdy já a bytostné Já jsou jedno a dítě „vládne světu“, až po postupnou, velice často bolestnou autonomizaci od matčina prsu a péče. Jung tomu říká individuace.
Touha po návratu do náruče bytostného Já provází člověka životem. Ne-li vědomým a uvědomovaným, pak alespoň nevědomým, snovým. Podstatná část soužení člověka je spjata s obtížemi takových návratů. Harmonický vztah já a bytostného Já je předpokladem zdravého psychického života. Vyčerpal-li, ten-který konkrétní člověk, při svém hledání všechny své možnosti, obrací se s prosbou o pomoc k Bohu.
Pro věřícího člověka je řád faktem. Zmatek, který provází modernu, je hledáním řádu v podmínkách, které nemají historický precedens. Budujeme novou mytologii pro vztah bytostného Já a individuálního já. Někteří to prožívají jako ztrátu jistot, krizi hodnot, materializaci a konzumerizaci života. Ztrácejí naději. Je zapotřebí více snít a intenzivněji se ptát po smyslu mého – a ne našeho – života. Náboženské symboly poskytují tomuto tázání „pouze“ navigaci. Například takový Kristus – je pro křesťany symbolem spojení bytostného Já i ideálního já současně. Vyzývá nás, abychom to zkusili také. Neměli bychom to ovšem dělat jako dítě, ale vědomě.
V judaizmu je považován výrok „Nedělej jiným, co nechceš, aby oni dělali tobě“ za základní, vše ostatní jenom za interpretace. Nevymysleli ho ovšem Židé, jde o univerzální etické poselství. To jenom všední život kráčí vlastní cestou.
Jedna z takových interpretací je dílo Edwarda F. Edingera, už nežijícího amerického psychologa, které letos vydalo nakladatelství Tomáše Janečka. Kniha má téměř tři sta stránek. Jenom stručně:
Každé konkrétní já se vynořuje ze společného prazákladu, který můžeme nazývat Bohem, Prozřetelností, numinózem … anebo kolektivním nevědomím, či bytostným Já, jak to dělá Jung. Způsob, jakým se formuje v průběhu lidského života vztah já a bytostného Já, určuje kvalitu a peripetie mého a tvého života. Náboženství se často jeví jako systém příběhů o tomto vztahu. Vztahu, v jehož vývoji se konkrétní lidské já postupně emancipuje od bytostného Já, aby se pak „v potu tváře“ vracelo vědomě zpět do jeho náruče. Ne vždy se to povede a nepovedené pokusy jsou předmětem zájmu psychologů, psychiatrů, církví. Obecně nejznámější reprezentací této cesty je vztah rodičů a dětí – od narození, kdy já a bytostné Já jsou jedno a dítě „vládne světu“, až po postupnou, velice často bolestnou autonomizaci od matčina prsu a péče. Jung tomu říká individuace.
Touha po návratu do náruče bytostného Já provází člověka životem. Ne-li vědomým a uvědomovaným, pak alespoň nevědomým, snovým. Podstatná část soužení člověka je spjata s obtížemi takových návratů. Harmonický vztah já a bytostného Já je předpokladem zdravého psychického života. Vyčerpal-li, ten-který konkrétní člověk, při svém hledání všechny své možnosti, obrací se s prosbou o pomoc k Bohu.
Pro věřícího člověka je řád faktem. Zmatek, který provází modernu, je hledáním řádu v podmínkách, které nemají historický precedens. Budujeme novou mytologii pro vztah bytostného Já a individuálního já. Někteří to prožívají jako ztrátu jistot, krizi hodnot, materializaci a konzumerizaci života. Ztrácejí naději. Je zapotřebí více snít a intenzivněji se ptát po smyslu mého – a ne našeho – života. Náboženské symboly poskytují tomuto tázání „pouze“ navigaci. Například takový Kristus – je pro křesťany symbolem spojení bytostného Já i ideálního já současně. Vyzývá nás, abychom to zkusili také. Neměli bychom to ovšem dělat jako dítě, ale vědomě.
V judaizmu je považován výrok „Nedělej jiným, co nechceš, aby oni dělali tobě“ za základní, vše ostatní jenom za interpretace. Nevymysleli ho ovšem Židé, jde o univerzální etické poselství. To jenom všední život kráčí vlastní cestou.