Před dvaceti lety jsem žil v tzv. bílé společnosti. Když se tu a tam objevil například student odněkud z Afriky, zírali jsme. Byla to opravdu novinka a nemýlím-li se, ani oni to neměli s námi lehké. Pestrá Praha je dnes normální. A bude ještě pestřejší. Možná se jednou dokonce začne se svými monokulturními čtvrtěmi a multikulturními pracovišti podobat Londýnu anebo New Yorku. Existují jenom tři scénáře vzájemného spolužití kultur, etnik, národností, stylů života: integrace, asimilace, anebo konflikt. A jejich různě namixované koktejly. Na proporcích ovšem záleží, a to hodně. Aktéry budou obě strany a o způsobu spolužití rozhodne empatie a úsilí.
Masivním a tragickým útokem z 11. září 2001 na dvojičky v New Yorku a sídlo Pentagonu v USA nic nezačalo. Byl to „jenom“ bod zvratu v dlouhodobém konfliktu. Téma islámistického terorizmu se stala noční můrou, politickou kartou, strategickým tématem. Najednou začínáme počítat islámské imigranty, mluvit o jejich demografickém vývoji, všímat si, o čem to mluví jejich duchovní vůdci ve svých mešitách uprostřed našich měst.
Monotématické číslo revue Prostor (č.69 -70, 2006) bylo věnováno islámu a jeho vztahům k Západu. Podtitul zněl sugestivně: Musíme se bát islámu? Výběr textů je pestrý a zajímavý. Nejexpresivněji, jak si myslím, vyjadřovali spor názory švýcarské spisovatelky Mileny Wahlenové (Kultura totalitarismu a kultura smrti), politologa Romana Jocha (Nejtěžší je válka s vlastní dekadencí), europoslankyně Jany Hybáškové , experta na terorizmus a islamizmus Berndta Georga Thamma z Berlína, arabistu a hispanistu Karla Kellera na jedné straně barikády a na druhé šéfredaktora Muslimských listů Mohameda Abbase a islamologa Miloše Mendele (Islám versus demokracie – špatně položená otázka). Jejich argumentaci shrnuji do krátkých sloganů, přičemž první skupinu označím jako „my“ a druhou jako „oni“. Jsem si vědomý politické nekorektnosti takového značkování, ale jde mi o ostrost odlišení stanovisek.
„Naše“ argumentace:
Wahlenová: Na popravy rukojmích, uřezávání hlav v přímém přenosu jsme si zvykli rychle. Znalci nás utěšují, že „fanatiků mezi muslimy je jen deset procent“. Kolik je to z miliardy? Evropa vydíratelných a vydíraných rukojmí se sama denně varuje před ohrožením světa islamofobií. Heslo zní: Krmit a nedráždit. Poddáváme se vlastnímu strachu a zapomínáme, že v naší slabosti je jejich síla.
Joch: Válka proti radikálnímu islamizmu je jenom jedna ze tří. Druhá probíhá uvnitř islámu – mezi radikály a umírněnými muslimy. Třetí a nejdůležitější probíhá uvnitř západní civilizace. Sami zpochybňujeme svou tradici a pilíře své civilizace: řeckou filosofii (rozum), židovské a křesťanské náboženství (posvátnost života) a osvícenský koncept univerzálních lidských práv. „Postmoderní“ podkopávání těchto pilířů je sebezničující.
Hybášková: Za islámským radikalismem se ukrývá „bolševická“ ideologie ovládání mas a ropních zdrojů (příjmů). Tyto zdroje (příjmy) neslouží ke vzdělávání lidí a modernizaci společností, ale jenom udržování moci vládnoucích elit. Zdůrazňuji, že Hybášková mluví o elitách producentů ropy, „jejich“ elitách.
Thamm: Tam, kde vládne islám, může platit jenom islámské právo šarí´a, nikoliv demokracie.
Keller: Islám nezná svobodu vyznání, odpadlictví se tvrdě trestá. Vstřícnost si vykládá jako slabost.
„Jejich“ argumentace:
Abbas: Islámský terorizmus má na kontě jenom zlomek nevinných obětí, ve srovnání s válkou proti němu. A navíc: z kolika z nejmedializovanějších teroristických útoků byli prokazatelně usvědčeni islámističtí radikálové? Není „zlo“ islámu jenom virtuálním konstruktem?
Mendel: Pokusy naoktrojovat demokracii zvenčí jsou nesmyslné, nemluvě o tom, že sama monoteistická náboženství nemají s demokracií nic společné. To jenom rozvoj kapitalizmu od druhé poloviny 18. st. si vynutil sekularizaci a oddělení státu a náboženství. Konec - konců, i samotný pojem „islámská civilizace“ je nesmyslný. Nic takového neexistuje. Jde o velice pestrý kulturní a civilizační konglomerát. Nicméně platí, že demokracie v západním balení zde není žádaný tovar. To spíše elementární spravedlnost prosazovaná silným vládcem.
Aniž bych pokračoval v citacích různých autorů, je zřejmé, že na téma vztahů Západ vs. islám se můžeme dívat různou optikou. Zůstaňme u té naší:
Erich Fromm ve své radikální interpretaci Starého zákona (Budete jako Bohové, Praha 1993) říká, že neexistuje žádný prvotní hřích. To jenom člověk vzal do vlastních rukou všechna rizika poznání a poznávání. Zde začíná jeho nezávislý život. Úmluva s Bohem dává tomuto životu mantinely. Jsou to ovšem mantinely dvou smluvních partnerů. Člověk je svobodný i ve své víře a neposlušnosti. Nezávislost ovšem není lehký výdobytek. Nicméně, cesta zpět neexistuje. Tato nezávislost dělá z člověka tvůrce dějin a svého života. Ano, života, který je darem, milostí, výzvou. Korán, na rozdíl od Bible, má být „jenom“ hlásán a přijímán. Pro islámské právo je sekulární stát protimluv, demokracie, cizí prvek. Mluvíme ovšem v perspektivě konce 20. a počátku 21. st. Byli časy, kdy na tom bylo křesťanství stejně jako islám. Konstatování „mládí“ islámu ovšem počet obětí islámistického teroru nezmenší. Stejně tak přiznání historické viny za oběti křižáckých válek, inkvizice, „kristianizace“ Ameriky a podobně.
Mnozí autoři, politici, publicisté se ovšem nad podobnou argumentací usmívají. Ne víra, ale ropa hýbe vztahy mezi Západem a islámským světem. Najednou zjišťujeme, že zájmy (politické, ekonomické) jsou vlastně jaksi průřezové, „transkulturní“, archetypální, a že se jedná především o „teritoria a zdroje“. Jedná se o ně ovšem způsobem, který může být globálně zničující. Co s tím? Co jiné, než pečovat o vlastní civilizační a kulturní identitu. Našim problémem opravdu není střet kultur a civilizací, ale střet s vlastní rozplizlostí, bezhodnotovostí, rozežraností a změkčilostí. Je tedy, souhlasně s Romanem Jochem, docela namístě mluvit o střetu vyznavačů a odpůrců západní civilizace v jejím rámci, než o střetu civilizací.
Často se zdůrazňuje role dialogu při řešení tenzí a konfliktů. Oprávněně. S nábožensky motivovaným násilím, byť čerpajícím z premoderní mentality a užívající moderní technologie války, není možný dialog. Se zločinci, protože co jiného jsou teroristé, už vůbec ne. Pečovat o vlastní civilizační a kulturní identitu v konfrontaci s islámistickým (nebo jakýmkoliv podobným) fanatizmem a terorizmem znamená posilovat vlastní civilizační a kulturní udržitelnost. Otázka zní, jestli o ni dostatečně stojíme.
Masivním a tragickým útokem z 11. září 2001 na dvojičky v New Yorku a sídlo Pentagonu v USA nic nezačalo. Byl to „jenom“ bod zvratu v dlouhodobém konfliktu. Téma islámistického terorizmu se stala noční můrou, politickou kartou, strategickým tématem. Najednou začínáme počítat islámské imigranty, mluvit o jejich demografickém vývoji, všímat si, o čem to mluví jejich duchovní vůdci ve svých mešitách uprostřed našich měst.
Monotématické číslo revue Prostor (č.69 -70, 2006) bylo věnováno islámu a jeho vztahům k Západu. Podtitul zněl sugestivně: Musíme se bát islámu? Výběr textů je pestrý a zajímavý. Nejexpresivněji, jak si myslím, vyjadřovali spor názory švýcarské spisovatelky Mileny Wahlenové (Kultura totalitarismu a kultura smrti), politologa Romana Jocha (Nejtěžší je válka s vlastní dekadencí), europoslankyně Jany Hybáškové , experta na terorizmus a islamizmus Berndta Georga Thamma z Berlína, arabistu a hispanistu Karla Kellera na jedné straně barikády a na druhé šéfredaktora Muslimských listů Mohameda Abbase a islamologa Miloše Mendele (Islám versus demokracie – špatně položená otázka). Jejich argumentaci shrnuji do krátkých sloganů, přičemž první skupinu označím jako „my“ a druhou jako „oni“. Jsem si vědomý politické nekorektnosti takového značkování, ale jde mi o ostrost odlišení stanovisek.
„Naše“ argumentace:
Wahlenová: Na popravy rukojmích, uřezávání hlav v přímém přenosu jsme si zvykli rychle. Znalci nás utěšují, že „fanatiků mezi muslimy je jen deset procent“. Kolik je to z miliardy? Evropa vydíratelných a vydíraných rukojmí se sama denně varuje před ohrožením světa islamofobií. Heslo zní: Krmit a nedráždit. Poddáváme se vlastnímu strachu a zapomínáme, že v naší slabosti je jejich síla.
Joch: Válka proti radikálnímu islamizmu je jenom jedna ze tří. Druhá probíhá uvnitř islámu – mezi radikály a umírněnými muslimy. Třetí a nejdůležitější probíhá uvnitř západní civilizace. Sami zpochybňujeme svou tradici a pilíře své civilizace: řeckou filosofii (rozum), židovské a křesťanské náboženství (posvátnost života) a osvícenský koncept univerzálních lidských práv. „Postmoderní“ podkopávání těchto pilířů je sebezničující.
Hybášková: Za islámským radikalismem se ukrývá „bolševická“ ideologie ovládání mas a ropních zdrojů (příjmů). Tyto zdroje (příjmy) neslouží ke vzdělávání lidí a modernizaci společností, ale jenom udržování moci vládnoucích elit. Zdůrazňuji, že Hybášková mluví o elitách producentů ropy, „jejich“ elitách.
Thamm: Tam, kde vládne islám, může platit jenom islámské právo šarí´a, nikoliv demokracie.
Keller: Islám nezná svobodu vyznání, odpadlictví se tvrdě trestá. Vstřícnost si vykládá jako slabost.
„Jejich“ argumentace:
Abbas: Islámský terorizmus má na kontě jenom zlomek nevinných obětí, ve srovnání s válkou proti němu. A navíc: z kolika z nejmedializovanějších teroristických útoků byli prokazatelně usvědčeni islámističtí radikálové? Není „zlo“ islámu jenom virtuálním konstruktem?
Mendel: Pokusy naoktrojovat demokracii zvenčí jsou nesmyslné, nemluvě o tom, že sama monoteistická náboženství nemají s demokracií nic společné. To jenom rozvoj kapitalizmu od druhé poloviny 18. st. si vynutil sekularizaci a oddělení státu a náboženství. Konec - konců, i samotný pojem „islámská civilizace“ je nesmyslný. Nic takového neexistuje. Jde o velice pestrý kulturní a civilizační konglomerát. Nicméně platí, že demokracie v západním balení zde není žádaný tovar. To spíše elementární spravedlnost prosazovaná silným vládcem.
Aniž bych pokračoval v citacích různých autorů, je zřejmé, že na téma vztahů Západ vs. islám se můžeme dívat různou optikou. Zůstaňme u té naší:
Erich Fromm ve své radikální interpretaci Starého zákona (Budete jako Bohové, Praha 1993) říká, že neexistuje žádný prvotní hřích. To jenom člověk vzal do vlastních rukou všechna rizika poznání a poznávání. Zde začíná jeho nezávislý život. Úmluva s Bohem dává tomuto životu mantinely. Jsou to ovšem mantinely dvou smluvních partnerů. Člověk je svobodný i ve své víře a neposlušnosti. Nezávislost ovšem není lehký výdobytek. Nicméně, cesta zpět neexistuje. Tato nezávislost dělá z člověka tvůrce dějin a svého života. Ano, života, který je darem, milostí, výzvou. Korán, na rozdíl od Bible, má být „jenom“ hlásán a přijímán. Pro islámské právo je sekulární stát protimluv, demokracie, cizí prvek. Mluvíme ovšem v perspektivě konce 20. a počátku 21. st. Byli časy, kdy na tom bylo křesťanství stejně jako islám. Konstatování „mládí“ islámu ovšem počet obětí islámistického teroru nezmenší. Stejně tak přiznání historické viny za oběti křižáckých válek, inkvizice, „kristianizace“ Ameriky a podobně.
Mnozí autoři, politici, publicisté se ovšem nad podobnou argumentací usmívají. Ne víra, ale ropa hýbe vztahy mezi Západem a islámským světem. Najednou zjišťujeme, že zájmy (politické, ekonomické) jsou vlastně jaksi průřezové, „transkulturní“, archetypální, a že se jedná především o „teritoria a zdroje“. Jedná se o ně ovšem způsobem, který může být globálně zničující. Co s tím? Co jiné, než pečovat o vlastní civilizační a kulturní identitu. Našim problémem opravdu není střet kultur a civilizací, ale střet s vlastní rozplizlostí, bezhodnotovostí, rozežraností a změkčilostí. Je tedy, souhlasně s Romanem Jochem, docela namístě mluvit o střetu vyznavačů a odpůrců západní civilizace v jejím rámci, než o střetu civilizací.
Často se zdůrazňuje role dialogu při řešení tenzí a konfliktů. Oprávněně. S nábožensky motivovaným násilím, byť čerpajícím z premoderní mentality a užívající moderní technologie války, není možný dialog. Se zločinci, protože co jiného jsou teroristé, už vůbec ne. Pečovat o vlastní civilizační a kulturní identitu v konfrontaci s islámistickým (nebo jakýmkoliv podobným) fanatizmem a terorizmem znamená posilovat vlastní civilizační a kulturní udržitelnost. Otázka zní, jestli o ni dostatečně stojíme.