jsem poslal partičce přátel, kteří byli různým způsobem účastni příběhu malé Natálky (www.pribehnatalky.cz) tento mail: Včera jsme měli projekci filmu „35 měsícú s Natálkou“ na festivalu v Plzni. Nevím jak to dopadlo. Mám ovšem od první premiéry v Bratislavě po dnešek docela hodně reakcí. Většinou pozitivních a to od lidí, kterým důvěřuju velmi. Zajímavé jsou ovšem ty negativní, protože inspirující, i když minulost se měnit nedá.

V průběhu natáčení se v našem malém týmu, a tím nemyslím jenom adresáty tohoto mailu, ale širší partu, která se kolem příběhu Natálky vytvořila, rozpadala manželství, přátelské a profesionální vztahy… Společností se nadále šíří negativně vyhrocené emoce, mluvíme o krizy politiky, ekonomiky, hodnot... kdečeho.

Natálčina rodina přežila integrována a zdá se, že ještě posílila. Svědčí o tom alespoň fakt, že Natálka chodí do školky, její sestry Kornelka a Kristýnka mají dobré výsledky ve škole, máma Anička se nezbláznila a táta Pavel je pořád stejný Pavel. Také e-mailová korespondence s Kristýnkou, zprávy od přátel a naše sporadické komunikace s rodinou jsou povzbudivé.

Ta rodina je, přes prožité trauma obřích rozměrů a etnické stigma, o.k. Je fajn, že jsme byli u toho a - zůstaneme li – budou i oni u toho, co se bude dít s námi. Možná budeme jednou také o.k.