Na jednom z panelů jsem našel svého kamaráda Paľa Bluma. Jako dítě, které přežilo, ho ze všech stran fotili překvapení osvoboditelé tohoto vyhlazovacího tábora.
Kost a kůže. Znali jsme se od sedmdesátých let a byli jsme kamarádi. Nikdy mi však o této klíčové epizodě svého života neřekl ani slovo.
Viděl jsem tam také foto dalšího přítele – Juraje Špitzera. Byl internován sice v jiném táboře, ale na sklonku vojny byl členem partyzánské skupiny ve Slovenském národním povstání. Po listopadu 1989 vydal konečně knihu. Jmenovala se „Nechcel som byť Žid“. Chvíli před smrtí mi napsal osobní dopis, kde smutně konstatoval, že „staré časy“ nejsou až tak staré a passé.
A viděl jsem také zbytky ženského tábora, kde přežila sestra mé mámy, Ilonka. Podobně jako Paľo Blum a mnozí další, o své osvětimské zkušenosti nikdy nemluvila. Příští rok oslaví 90 let. Pokojná, milující, nádherná žena, stejně jako její dvě dcery a dvě vnučky. Přežila bez jediného vlásku na hlavě a s několika kilogramy živé váhy.
Nikdy také nezapomenu na malou skupinku návštěvníků osvětimského památníku z Izraele. Všichni měli na hlavě kipu a jeden mladý muž byl zahalen do izraelské vlajky. Vnímal jsem to jako gesto sebevědomí, odhodlání a vzdoru. Tito mladí muži vědí, že s nepřáteli, kteří usilují o jejich vyhlazení, se nevede intelektuální diskurs.
V Osvětimi jsem byl den poté, co jsem v Krakově promítal film Krátká dlouhá cesta. V hledišti seděli především mladí lidé – také slovakisté z Jagelonské univerzity. Tlumočil Košičan Róbert Schmidt a celou akci zorganizoval Filip Ostrowski. Polák, jemuž je Slovensko blízké ne tím, že je větší, starší, bohatší, lepší, hrdinštější… jako Polsko, ale Lydkou, kterou miluje.
Viděl jsem tam také foto dalšího přítele – Juraje Špitzera. Byl internován sice v jiném táboře, ale na sklonku vojny byl členem partyzánské skupiny ve Slovenském národním povstání. Po listopadu 1989 vydal konečně knihu. Jmenovala se „Nechcel som byť Žid“. Chvíli před smrtí mi napsal osobní dopis, kde smutně konstatoval, že „staré časy“ nejsou až tak staré a passé.
A viděl jsem také zbytky ženského tábora, kde přežila sestra mé mámy, Ilonka. Podobně jako Paľo Blum a mnozí další, o své osvětimské zkušenosti nikdy nemluvila. Příští rok oslaví 90 let. Pokojná, milující, nádherná žena, stejně jako její dvě dcery a dvě vnučky. Přežila bez jediného vlásku na hlavě a s několika kilogramy živé váhy.
Nikdy také nezapomenu na malou skupinku návštěvníků osvětimského památníku z Izraele. Všichni měli na hlavě kipu a jeden mladý muž byl zahalen do izraelské vlajky. Vnímal jsem to jako gesto sebevědomí, odhodlání a vzdoru. Tito mladí muži vědí, že s nepřáteli, kteří usilují o jejich vyhlazení, se nevede intelektuální diskurs.
V Osvětimi jsem byl den poté, co jsem v Krakově promítal film Krátká dlouhá cesta. V hledišti seděli především mladí lidé – také slovakisté z Jagelonské univerzity. Tlumočil Košičan Róbert Schmidt a celou akci zorganizoval Filip Ostrowski. Polák, jemuž je Slovensko blízké ne tím, že je větší, starší, bohatší, lepší, hrdinštější… jako Polsko, ale Lydkou, kterou miluje.