Anton Kaindl, velitel koncentračního tábora Sachsenhausen, po válce vypověděl, že 1. února 1945 dostal od šéfa gestapa Müllera rozkaz, aby byl tábor likvidován. Tento rozkaz pocházel přímo od Himmlera. Jeho realizace začala v noci 2. února zastřelením asi 150 vězňů. Do konce března bylo postříleno asi 5 tisíc vězňů. Zbylo jich přibližně 45 tisíc. Ti, podle Kaindlova rozkazu, měli být naloženi na válečné čluny, a kanály řeky Spréva dovezeni do Baltu nebo Severního moře. Tam potopeni. Americká a sovětská armáda však postupovaly příliš rychle, a tak bylo tisíce vězňů přinuceno vydat se 20. dubna 1945 na pochod pěšky. Měli před sebou více než tři stovky kilometrů k místu, kde měli být naloděni a potopeni. Cestou hynuli hlady a kdo nevládal nebo odmítl kráčet, byl zastřelen.

Třiašedesát let poté jsem vykročil na cestu také. S tělem změkčilým pohodlným životem, s cigaretami v kapse, s kreditkou a autem v patách. Kráčel jsem v doprovodu přátel a cestou jsme míjeli lány jasně žluté řepky olejnaté. Ke katarzi došlo na hřbitově v Linde. Zde, v hromadném hrobě, leží pravděpodobně táta. Seděl jsem na hřbitovní zdi, kouřil, koukal na památní desku beze jmen a plakal. Za mnou filmaři připraveni točit. Když jsem kladl na pietní místo kamínek, nenapadlo mě nic než: „Máme první vnučku, jmenuje se Sofinka.“ Asi jsem chtěl říct, že její geny jsou také geny mého táty. A přesto... kdyby byl tehdy vydržel ještě pár hodin, jak jiný by byl život naší mámy, bratra, mých dětí a také Sofinky!

Ovšem, kdyby byl vydržel ještě těch pár hodin, došel by do lesa u městečka Below spolu s dalšími tisíci vyhublých vězňů. Válka právě skončila a oni byli „umístěni“ na tomhle kousku půdy, aby vyčkali, než bude rozhodnuto, co s nimi. Jídlo, které jim dodával mezinárodní Červený kříž rozebrali cestou vojáci a civilní obyvatelstvo. Živili se kůrou ze stromů, kterou míchali s řepou. A umírali dál. Těsně u toho lesa je malé muzeum. Byl jsem zde v květnu 2008 a také zde jsem viděl pozůstatky po nedávném útoku neonacistů.