Představuji si zcela konkrétní novinářku (novináře) jak ráno vstává, po včerejší hospodské diskusi, a usedá k počítači.
Podívá se na své oblíbené stránky a vybírá si témata. Podle svého politického vyznání, podle tiskoviny, ve které právě pracuje, podle momentální situace na trhu s informacemi. Podobně zástupy dalších. Někteří zajdou na nějakou tiskovku, pojí, popijí, položí otázku někomu významnějšímu. Ti šťastnější se probudí někde v atraktivní cizině a činí totéž.
Anna Bikont pracuje v Gazetě Wyborczej. Koupil jsem si její knihu (My z Jedwabneho. H&H, Praha 2008) z čirého návyku. Kupuji literaturu, která se týká holocaustu dlouhodobě a obsesivně. Jen někdy však dokážu takovou knihu dočíst. Tato mě ovšem vtáhla přístupem, metodou, osobním nasazením. Od konce léta 2000, po více než tři roky, rekonstruovala Anna Bikont události v Jedwabnem z července 1941. Paralelně si psala deníkové záznamy o své práci v archivech, o shánění svědků, o svých rozhovorech s lidmi, o svých pocitech a všedním životě. Napsala fascinující svědectví – konkrétní a současně nadčasové.
10. července 1941 nahnali občané z Jedwabneho a okolí své židovské sousedy do stodoly, polili ji benzinem a zapálili. Ty, kteří se pokoušeli utéct nebo ukrýt, znásilňovali, zabíjeli noži a sekyrami… od batolat po starce a stařeny. „Zrno nenávisti“, vzpomíná jeden z přeživších, „padlo na dobře zúrodněnou zemi, kterou po dlouhá léta patřičně obdělávalo duchovenstvo“ („K Tvým oltářům prosbu skládáme / kéž bys Polsko Židů ráčil zbavit, Pane.“). „A jejich záměry ještě více zesílila touha ukořistit židovské majetky a židovské bohatství“ (str. 9). Po pogromu následuje rabování. Ze širokého okolí se sjíždějí povozy sedláků k židovským domům a nakládají vše.
Souběžně s rekonstrukcí událostí v roce 1941 si dělá Anna Bikont deník o své cestě za tématem. Uvádí spoustu příkladů budování mýtů o dobrých Polácích a zlých Židech. O vrazích, co se „jenom“ mstili za strádání, které jim způsobili Židé. Píše také o Polácích, kteří obětem pomáhali a pokud přežili, i šedesát let po válce trpí strachem přiznat lidskost. Nenávist je stále živá a argumentuje pokusy pošpinit dobré jméno Polska. Záškodníky jsou opět Židé a cizáci. Jedna z mnoha citací z dopisů, které přišly autorce od, jak jinak, anonymů: „Paní Bikont, Židovko posedlá zuřivým antipolonizmem, vbrzku se setkáme. Už je pro vás určený kamikadze“. Aktuální průzkumy říkají, že třetina Poláků si myslí, že jim Němci pomohli zbavit se židovského problému (str. 274 – 5).
Nedělejme si iluze, že „nejsme jako oni“ a buďme připraveni čelit té třetině potenciálních zločinců tváří v tvář. Budeme však čelit jenom jim, anebo také novinářům, kteří ráno vstávají, po včerejší hospodské diskusi, a usedají k počítači? Bože, jak rádi oni žvaní o americkém imperializmu, o nenažraném kapitálu a kapitalizmu, o židovském lobby v mezinárodní politice a podobně. A přitom to naše domácí Jedwabne jim dřímá rovnou pod okny. Vidím to tak, že čelit budeme oběma. Těm prvním fyzickým a těm druhým intelektuálním nasazením. Rámcovou představu o lidské zhovadilosti a její ochotných přisluhovačích si dělám z veřejného e-diskurzu k textům novinářů, kteří k bujení lidské zhovadilosti rozhodně nepřispívají. Například takových, jako je Anna Bikont. Několik podobných se najde také u nás.
Anna Bikont pracuje v Gazetě Wyborczej. Koupil jsem si její knihu (My z Jedwabneho. H&H, Praha 2008) z čirého návyku. Kupuji literaturu, která se týká holocaustu dlouhodobě a obsesivně. Jen někdy však dokážu takovou knihu dočíst. Tato mě ovšem vtáhla přístupem, metodou, osobním nasazením. Od konce léta 2000, po více než tři roky, rekonstruovala Anna Bikont události v Jedwabnem z července 1941. Paralelně si psala deníkové záznamy o své práci v archivech, o shánění svědků, o svých rozhovorech s lidmi, o svých pocitech a všedním životě. Napsala fascinující svědectví – konkrétní a současně nadčasové.
10. července 1941 nahnali občané z Jedwabneho a okolí své židovské sousedy do stodoly, polili ji benzinem a zapálili. Ty, kteří se pokoušeli utéct nebo ukrýt, znásilňovali, zabíjeli noži a sekyrami… od batolat po starce a stařeny. „Zrno nenávisti“, vzpomíná jeden z přeživších, „padlo na dobře zúrodněnou zemi, kterou po dlouhá léta patřičně obdělávalo duchovenstvo“ („K Tvým oltářům prosbu skládáme / kéž bys Polsko Židů ráčil zbavit, Pane.“). „A jejich záměry ještě více zesílila touha ukořistit židovské majetky a židovské bohatství“ (str. 9). Po pogromu následuje rabování. Ze širokého okolí se sjíždějí povozy sedláků k židovským domům a nakládají vše.
Souběžně s rekonstrukcí událostí v roce 1941 si dělá Anna Bikont deník o své cestě za tématem. Uvádí spoustu příkladů budování mýtů o dobrých Polácích a zlých Židech. O vrazích, co se „jenom“ mstili za strádání, které jim způsobili Židé. Píše také o Polácích, kteří obětem pomáhali a pokud přežili, i šedesát let po válce trpí strachem přiznat lidskost. Nenávist je stále živá a argumentuje pokusy pošpinit dobré jméno Polska. Záškodníky jsou opět Židé a cizáci. Jedna z mnoha citací z dopisů, které přišly autorce od, jak jinak, anonymů: „Paní Bikont, Židovko posedlá zuřivým antipolonizmem, vbrzku se setkáme. Už je pro vás určený kamikadze“. Aktuální průzkumy říkají, že třetina Poláků si myslí, že jim Němci pomohli zbavit se židovského problému (str. 274 – 5).
Nedělejme si iluze, že „nejsme jako oni“ a buďme připraveni čelit té třetině potenciálních zločinců tváří v tvář. Budeme však čelit jenom jim, anebo také novinářům, kteří ráno vstávají, po včerejší hospodské diskusi, a usedají k počítači? Bože, jak rádi oni žvaní o americkém imperializmu, o nenažraném kapitálu a kapitalizmu, o židovském lobby v mezinárodní politice a podobně. A přitom to naše domácí Jedwabne jim dřímá rovnou pod okny. Vidím to tak, že čelit budeme oběma. Těm prvním fyzickým a těm druhým intelektuálním nasazením. Rámcovou představu o lidské zhovadilosti a její ochotných přisluhovačích si dělám z veřejného e-diskurzu k textům novinářů, kteří k bujení lidské zhovadilosti rozhodně nepřispívají. Například takových, jako je Anna Bikont. Několik podobných se najde také u nás.