Druhá polovina šedesátých let byla z celospolečenského hlediska opravdu zajímavá. Najednou bylo co číst v novinách, vycházela skvělá periodika (Sešity pro mladou literaturu, Host do domu, Mladá tvorba, Plamen, Literární noviny, Kultúrny život, Doteky pro mladou literaturu, Světová literatura …), objevila se celá plejáda mladých a dobrých autorů (Sidon, Vaculík, Škvorecký, Chudožilov, Kundera, Klíma, Machonin …), filmových tvůrců (Krumbachová, Němec, Jakubisko, Forman, Jasný, Chytilová …). V úterý jsme stávali před knihkupectvími dlouho před otevírací dobou a čekali na novinky. Dubček se stal symbolem neuskutečnitelné naděje, že i komunistický režim může mít lidskou tvář. Invazi vojsk šesti "spřátelených" armád 21. srpna 1968 jsme však opravdu nečekali. První informace přišly z rádia. Pak do Bratislavy dorazili tanky a vojáci. Můj tříměsíční syn Robert ležel v postýlce u okna. Venku se střílelo. Dělal jsem v tom čase směnového mistra v Chemických závodech Jiřího Dimitrova. Na noční jsem chodil s rusky psanou propustkou. Ve fabrice se zpočátku štrajkovalo a chvíli v ní byl ukryt i vysílací vůz slovenského rozhlasu. Přes den jsme byli v ulicích a já fotil levným bakelitovým foťákem, který se jmenoval myslím Lajka. Před bratislavskou univerzitou J.A. Komenského na Šafárikovom námestí jsem zažil ostrou střelbu tanku do lidí. Tehdy jsem viděl první mrtvé svého života. Jejich jména si pamatuji dodnes: kpt. Holík a Danka Košanová. V těch dnech jsem měl pocit, že jsme jednotní a beze strachu. Vydrželo to jenom krátce. Stejně jako pamětní tabule Dance Košanové na budově univerzity. Pak většina lidí sklapla a dlouhá desetiletí drželi hubu a krok. Nicméně, šedesátá léta do nás naočkovala vůni a chuť svobody a 21. srpen 1968 také její cenu. Moje generace z těchto emocí žila až do listopadu 1989.
Dvě fotografie z těch, které jsem si tehdy pořídil v Bratislavských ulicích: