Tíživé mlčení

Vydalo nakladatelství G plus G, v roce 1998. Titul je vyprodaný.

B.CH.
"Můj manžel a já, spolu s dvanácti dětmi jsme byli v Letech jen deset měsíců, ale za tu dobu šest mých dětí zemřelo.
Narodila jsem se 21. února v Žehuni v okrese Nymburk. Můj manžel Antonín se narodil roku 1901 v Černicích. Naše nejstarší dítě, Antonín, se narodil roku 1923. Když jsme přijeli do Letů, bylo mému nejmladšímu dítěti teprve osm měsíců.
Byli jsme uvězněni v srpnu 1942 v Golčově Jeníkově v okrese Čáslav. Měli jsme vlastní dům, ale kvůli své práci si manžel stále nechával koně a vůz. Pracoval v okolí bydliště, brousil nože a nůžky. Já jsem se musela starat o našich 12 dětí. Nežili jsme jako ostatní romské rodiny. Neprodávali jsme na trhu, nebyli jsme nomádi, nekradli jsme. Můj manžel brousil nože pro řezníky a restaurace.
Jednoho dne k přišel k nám domů policista. Byli jsme znepokojeni jeho návštěvou, protože mnoho Romů, kteří žili ve vozech, bylo již uvězněno. Ale on nám řekl, že my nebudeme uvězněni, protože máme dům a nejsme tuláci.
V našem okrese žilo mnoho Romů, ale my sami jsme se za Romy nepokládali. Možná, že naši předkové byli Romy, ale my jsme už nežili jako Romové. Nekradli jsme, nežili jsme v kočovném voze. Měli jsme náš vlastní dům. Naše kůže byla bílá. Nepovažovali jsme se za Romy. Možná, že policie nás za Romy považovala, kvůli práci, kterou dělal manžel. Tato práce vždycky patřila k Romům.
Ve měste, kde jsme žili a kde jsme byli uvězněni, žila jiná Chadrabova rodina, ale nebyla to naše přízeň. Byli spolu s jinými Romy na seznamu těch, kteří měli být uvězněni, ale měli přátelské vztahy s policistou, který se jmenoval Mák. Byl to opravdovy židovský darebák. Myslím, že měl poměr s manželkou Chadraby a ona ho přinutila, aby vyškrtl jména jejich rodiny a místo toho tam dal jména naší rodiny. Jeden den nám tento policista řekl, že nebudeme uvězněni, a druhý den česká policie přijela s velkým nákladním autem a vzali nás do Kutné Hory, na jatka. Strávili jsme tam tři dny, pak policie přijela s náklaďákem a odvezli nás do Třeboně. V Třeboni jsme viděli spoustu rybníků a ryb, pak nás zavezli do Letů.
Mívali jsme krásný nový vůz s koněm. Policisté koně zabili, ale náš vůz se jim líbil a poslali ho do Letů. V táboře jsem ho často obdivovala, dokud jsem si neuvědomila, že do něho strážní dávají mrtvoly. Pak jednoho dne tam museli dát i tělo mého osmiměsíčního syna. Prostě hodili jeho tělo na ostatní mrtvoly.
V Letech jsme dostávali na celý den jen kousek chleba, nic jiného. Můj sedmiletý syn pracoval v kamenolomu se mnou. Když jsme spolu pracovali, pořád mě prosil o chleba. Takže jsem mu vždycky nějaký chleba schovávala.
Jednoho dne jsme přišli z lesa, kde jsme tehdy pracovali. Měla jsem velice zašpiněné šaty, tak jsem šla do prádelny, kde pracoval můj dobrý přítel. Nějaký policajt zaslechl, jak mu říkám, že chci vyprat šaty, a zbil mě. Nepamatuju si jeho jméno, ale byl velmi malé postavy. Zbil mě tak surově, že mi prorazil ušní bubínek.
V lomu hrozně bili muže, kteří tlačili vozíky na čtyřech kolech, naplněné kameny. Když je tlačili do kopce, strážní bili ty muže jak koně, aby si byli jistí, že nepřestanou táhnout. Ale někteří z těch mužů nebyli moc silní. Když upadli nechali vozík jet zpátky, byli často ubiti až k smrti. V kamenolomu tak zemřelo mnoho mužů.
Ale jednou z nejhorších věcí, jaké jsem v Letech viděla, bylo, když se všichni lidé museli shromáždit a dívat se, jako dozorci bijí moji nejlepší přítelkyni, Marii Vrbovou. Pocházela z Prahy. Byla přede všemi bita proto, že ukradla kousek chleba. Bili ji tak hrozně, že tam před námi zemřela. Dozorci ji polévali vodou, aby se probrala. Potom jí donesli šálek čaji, snažili se ji přivést k životu, ale byla už mrtvá. Mnoho lidí takto umřelo na následky bití, ale nepamatuju se na všechna jména. Bylo tam tolik lidí, že jsme si nemohli zapamatovat každé jméno.
Jeden policista, které se jmenoval Fiala, byl ke mně velmi hodný. Jednou mi o sobě vyprávěl. Řekl mi, že je v Letech, protože nějaký vyšší policejní důstojník zjistil, že hraje karty o peníze a v pracovní době. Takže ho potrestal tím, že ho poslal do Letů. Ale byl příjemný a několikrát mi dal kousek chleba, protože jsem pilně pracovala. Někdy dával mému manželovi cigarety.
Neměli jsme s sebou žádné zlat, protože jsme se báli, že by nám je policisté sebrali. Můj manžel měl tehdy asi 60 000 korun. Schoval ty peníze do valchy. Vzali jsme si tu valchu s sebou zároveň se šaty. Mysleli jsme si, že bychom mohli ty peníze použít na podplacení dozorců a uprchnout. Ale stalo se, že někdo tu valchu ukradl, když jsme první den přijeli do tábora.
Bití v táboře bylo opravdu hrozné. Dozorci dokonce bili i děti. Ale já o tom nemohu mluvit. Ztratila jsem v Letech šest dětí. Opravdu o tom nechci mluvit.
Moje děti dostaly v Letech tyfus. Já také. Ty starší to přežily, ale ty mladší to nevydržely.
Můj manžel a já jsme museli v táboře tvrdě pracovat. Byli jsme většinou odděleni od našich dětí. Chtěla jsem se o ně více starat. Ale dozorci nás nenechali. Když jsem jednou řekla, že bych chtěla vidět své děti, tak mě zbili.
Neměl byste se mě vyptávat na Lety. Nechceme vzpomínat na to, co bylo. Bojíme se, že jestli se Češi dozvědí o Letech, udělají pro nás další koncentrační tábor. Nechci mluvit, protože se obávám, že bych řekla něco, co by pak mohlo být použito proti nám. Situace pro nás není dnes moc růžová.
Po válce Češi nepříjimali moc dobře lidi, kteří byli v koncentračních táborech. Za komunistů bylo lepší, ale teď je to zas špatné.
Jestli jsem dostala nějaké odškodnění za to, že jsem byla v Letech a že mi tam zemřelo šest mých dětí? Povím vám to. Moje dcera jela na vládní úřad, aby vyzvedla žádost pro odškodnění, když se loni objevily v novinách články, že po padesáti letech vláda uvolnila nějaké fondy. Ale byrokrati na úřadě řekli mé dceři, že nemám žádné právo na odškodnění, protože jsem nebyla politickým vězněm. Ztratila jsem v Letech šest dětí. Mě a manžela hrozně bili dozorci. Dostali jsme v Letech tyfus. Ale nemáme žádné právo na kompenzaci. Převzato z: Paul Polansky, Tíživé mlčení, str. 32.

< ZPĚT O ÚROVEŇ VÝŠ