Z úvodu knihy „Noc“ Ellieho Wiesela (Nakladatelství Leda 2021, s.7 – 22.) cituji: „Proč jsem Noc napsal? Abych se nezbláznil, anebo naopak proto, abych se bláznem stal, a dokázal tak lépe pochopit ono nezměřitelné a strašlivé šílenství, které tenkrát vtrhlo do dějin a vědomí lidstva, zmítajícího se mezi mocí zla a utrpením jeho obětí? Nebo abych odkázal lidem slova a vzpomínky, které by jim umožňovali zabránit opakování historie s jejím neúprosným sklonem k násilí?... Protože jsem přežil, musím dát svému přežití nějaký smysl Chtěl jsem se dobrat smyslu tím, že zapíšu na papír zkušenost, v níž nemělo smysl nic? … dnes už nevím, čeho jsem vlastně svým textem chtěl dosáhnout…. Vím jen že bez tohoto útlého svazku by můj život spisovatele – nebo prostě můj život jako takový – nebyl tím, čím je: životem svědka, který cítí morální a lidskou povinnost zabránit nepříteli, aby si odnesl poslední, posmrtné vítězství vymazáním svých zločinů a z paměti lidstva…. Kdesi hluboko v nitru si svědek uvědomoval, tak jako si to občas uvědomuje i dnes, že jeho svědectví nebude vyslyšeno. Jen ti, kdo poznali Osvětim, vědí, co to bylo. Ostatní to nebudou vědět nikdy. Snad alespoň pochopí? Pochopí ti, pro něž je vznešenou a závaznou lidskou povinností chránit slabé, uzdravovat nemocné, milovat děti, mít úctu a učit úctě ke starcům, ano, budou schopni pochopit, jak v tomto prokletém světě mohli velitelé mučit slabé, zabíjet nemocné, vraždit děti a starce?... A přece v hloubi své bytosti svědek ví, že v jeho situaci je zakázáno mlčet, přestože je těžké, ne-li nemožné mluvit… nejsem tak naivní, abych si myslel, že tato kniha změní běh dějin a otřese svědomím lidstva. Žádná kniha nemá dnes takovou moc, jakou měla kdysi… Pro přeživšího, který se považuje za svědka…: jeho povinností je vypovídat za mrtvé i živé, a to především pro příští generace. Nemáme právo připravit je o minulost, jež patří do naší společné paměti… Zapomenout na mrtvé by znamenalo zabít je podruhé… (a také) protože nechce, aby se jeho minulost stala jejich budoucností.“

Zde je video s paní Klárou Chlamtáčovou, která byla ze Serede do Terezína deportována stejným transportem, ve stejném vagónu a stejně těhotná, jako naše máma: