Jsem Slovák, sekulární občan s českou státní příslušností, původem Žid, manžel, táta a děda, sociolog, publicista, podnikatel, veterán, určitě nejsem levicový intelektuál... A toto vše současně a rovnocenně. Pociťuji svou identitu jako strukturovaný celek, který se v průběhu životní dráhy mění a formuje. A v průběhu téže životní dráhy se mění a formují témata, která se na určitou sebaidentifikaci nabalují. Totéž platí pro sociální svět, ve kterém se odehrává můj život. Lidé kolem mě jsou současně Slováci, Češi, Poláci, Maďaři, Romové..., sekulární občané, katolíci, židé... levičáci, konzervativci, liberálové..., příslušníci různých generací, pohlaví, subkultur. Někteří svou národní, etnickou, náboženskou nebo politickou příslušnost projevují velice militantně, okázale a často i agresivně. Pamatuji si je především ze sporů o charakter transformace společnosti po pádu komunizmu, ze sporů o soužití Čechů a Slováků ve společném státě, ale také z diskusí o registrovaném partnerství, o genových manipulacích, o menšinách, o evropské integraci, o globalizaci a mnoha dalších tématech. Docela často mívali „pěnu u huby“, což si mohou myslet také oni o mě. Za okázalým máváním některou z dimenzí identity se příliš často ukrývá pragmatická motivace – mocenská anebo ekonomická. Jakkoli dramatická bývá konfrontace identit, nikdy nevíme, jestli jde skutečně o ni, anebo jestli identita není jenom logo, marketingová značka, zbraň. Téma identity je tedy zatíženo mnoha nánosy, neřku-li balasty. Například:
1. Část národních elit gravituje k rétorice „půdy a krve“ z pouhého mindráku, pocitu frustrace z vlastní nedostatečnosti v globální aréně. Budou ovšem vehementně tvrdit, že národní příslušnost je pilířem jejich sebadefinice.
2. Ideologické floskule často jenom zakrývají monolitičnost vnitřních světů svých protagonistů. Obraz světa, který nabízí například komunistická anebo nacionalistická iluze, je vskutku přitažlivý hlavně pro svou jednoduchost a sugestibilitu.
3. Národní mytologie, symboly a rituály, jsou v lepším případě hledáním příběhů, kolem kterých se může utvářet sebaidentifikace národa, etnika, skupiny.... Mnohem častěji však jde o instrumentalizaci nejistoty a posilování pudového kolektivizmu. O davovém člověku a mase byly popsány tuny knih. Mnohem méně pak o záměně mýtů za dějiny, resp. mýtických příběhů za historické poznání.
4. Vlastenectví a národovecké kampaně jsou často pouhým marketingem a mobilizací veřejnosti pro ekonomické a mocenské zájmy elit. Zažíváme to opakovaně i v nejdemokratičtějších z liberálních demokracií – je to osvědčená politická karta.
5. Virtualizace (elektronizace) veřejného prostoru rozmazává často identity postmoderního člověka a vystavuje ho riziku falešné identifikace s fiktivními národními vzory, mediálními celebritami a podobně.
Jistě by bylo možné uvést ještě několik dalších příkladů vplyvů, které se podepisují na artikulaci tématu identity a zprostředkovaně také na společenských konfliktech.

Má osobní zkušenost a pozorování jsou především z reálného světa Slováků a Čechů. Obě tyto populace jsou si kulturně, historicky, geograficky, emocionálně... velice blízké. O to zajímavější může být explikace odlišností: Slováci (obecně) jsou velice religiozní, Češi snad nejsekulárnější národ v Evropě. Češi mluví o tisícileté historii, mnozí Slováci o tisíciletém útlaku. Češi považují za symbol svého vztahu k vrchnosti „dobrého vojáka“ Švejka, Slováci, opět mluvím o jakémsi sociologicky abstraktním Slovákovi, lupiče a vraha Jura Jánošíka, z něhož lidová mytologie udělala hrdinu, který „bohatým bral a chudobným dával“. Češi mají Kafku, Prahu, pivo. Slováci rádi mluví o svém širokém srdci a vysokých horách. Celkově to připomíná vztah centra a periferie či města a venkova, což po rozpadu společného státu Čechů a Slováků rozechvělo i velice intimní struktury identit jeho občanů. Mnozí až po vzniku nové hranice, nového státu, nové situace, byli nuceni položit si otázku o svém češství (slovenství, židovství, romství...). Toto negativní sebevymezování („Nechtěl jsem být Slovákem, cítil jsem se Čechoslovákem“) sdílí, resp. sdílelo, zhruba stejné procento Slováků a Čechů. Důsledek takové sebareflexe však nemůžeme vnímat výhradně negativně.

Na rozdíl od zděděných či indoktrinací osvojených formativních faktorů identity, jakými jsou například náboženská spiritualita, mateřský jazyk, anebo takových, které jsme si osvojili socializací, je tento typ „vynuceného“ sebeurčení značně autenticky a empiricky tázající, hledačský, kreativní. Například já: Nikdy bych si natolik naléhavě nekladl otázku „Čím jsem Slovák a čím žid?“, kdybych nebyl konfrontován s vyhroceným a militantním slovenským nacionalizmem a antisemitizmem. A jelikož jsem obojí přežil, jsem dnes mnohem vyzrálejší v národní a kulturní dimenzi své identity. Slovo přežil není nadsázka. Má rodina a spousta Slováků a Čechů (především Romů a židů) nepřežila holocaust, nemluvě o obětech komunistického režimu. Platí však toto uvažování také pro evropskou identitu?

Evropská integrace a členství obou nových států Čechů a Slováků v Evropské unii učinily téma identity intelektuálním „zákuskem“. Zeptejte se však Evropana, co chápe jakou svou evropskou identitu? Bude blábolit něco o kulturních kořenech, společné historii a utopických projektech. S jistotou však přizná, že ne identita je motivem integrace Evropy, ale prosperita a bezpečnost ve sdílených hranicích nesmírně pestré Evropské unie, unie rozmanitých států a národů. Avšak, podobně jako rozpad mnoha evropských států včetně Československa, přispěl k artikulaci závažných otázek, i diskuse o (neexistující) evropské identitě pomáhá při tápání po vlastní identitě – politické i kulturní. Pro Čechy a Slováky je toto pátrání po polovině století komunizmu obzvláště zajímavé. Toulání Evropou otevírá oči. Sen o demokracii vystřídalo poznání, že demokracie není svoboda (Fareed Zakaria). Sen o Evropě bez hranic vystřídalo poznání, že „doma je opravdu doma“. Hlavně však „nová“ Evropa má konečně šanci pochopit, že ji neohrožují vnější nepřátelé, ale Evropané, kteří si už nevzpomínají na hodnoty, jež stály u kolébky jejich kultur a politiky – ty už společné zájmy vysouvají na periferii společného politického prostoru. Ne sdílení identit, jak znělo zadání mého textu, je problém, ale stabilita a prosperita tohoto prostoru. Zdaleka si ovšem nejsem jist, že mluvím také z hlediska neurčité budoucnosti. Umím si představit, že politický vývoj si „vynutí“ nový typ sebaidentifikace Evropanů. Konec - konců, trend ke prosazovaní vize evropského superstátu není iluzí několika intelektuálů, ale také mnoha politiků z bruselské administrativy. Ryze teoretická otázka pak ale zní, jestli by naplnění této vize garantovalo také konstitutivní znaky současných snah – stabilitu a prosperitu. To je však už jiný příběh.

Když jsem bloudil Indií, prožil jsem zvláštní zkušenost. Zeptejte se někde v Rádžastánu příslušníka střední vrstvy na Slovensko. Nebude vědět nic. Řekne vám, že vidí jakýsi celek s názvem Evropa. Jeví se mu jako křesťanský, demokratický, liberální, moderní, technologicky rozvinutý, blahobytný, stárnoucí... Když se ale Slovák nebo Čech vrací z Indie domů, vidí domov, část sebe, své identity. Celý ten mohutný institucionálně – politický rámec soudobé Evropy mu „jenom“ umožňuje užívat si tohoto pocitu blahobytněji a bezpečněji. Není to ovšem dáno zdarma a navždy. Paradoxně však možná až v ohrožení dochází k vyjevení sil, které udělají z lidí občany s evropskou příslušností a možná i identitou. A ohrožením dnes není nic jiného než náš vlastní antiamerikanizmus, lpění na skomírajícím sociálním státu a další projevy mentální obezity. Udržitelná Evropa je v rukou elit, a to především elit politických. A v diskurzu, který, byť svým cynickým lpěním na zájmech a moci, vyvolají. Neměl by to být diskurz o evropské identitě, ale o evropských hodnotách.

Poděkování: Za připomínky k textu a za inspiraci děkuji filozofu Egonu Gálovi, teorretiku práva Jiřímu Přibáňovi, literárnímu vědci Petru Zajacovi, poslankyni Evropského parlamentu za Českou republiku Jane Hybáškové a sociologovi Pavlu Fričovi. Poslení dva napsali svébytné koreferáty. Tvoří přílohy mého textu..

Příloha 1

Text se pohybuje ve směru, s nímž souhlasím.

Již při čtení prvního odstavce mne napadlo: jak to, že se Fedor necítí na prvním místě jako Evropan? Zrovinka jsem o tom přemýšlela dnes ráno, v sedm na pražském letišti. Jedni letí pracovat do Paříže, druzí do Bruselu, třetí do Milána...letiště je plné, nikdo neletí na dovolenou nebo za babičkou. Naprosto evidentně , jsou všichni ti "elitami". A všichni, zřejmě, už budou ve svém CV zvažovat pojem Evropan.

Evropa a evropanství jsou elitní koncept. Je to identita, která bezesporu už existuje, ale je sdílena jen částí sociálního spektra. Víme, že moderní český a slovenský národ jsou výsledkem uskutečnění elitního, intelektuálního konceptu obrozenců. A nebylo jich mnoho. Ale byli aktivní. V marxismu nás učili, že vznik novodobého národa odpovídal požadavkům průmyslové revoluce. Tedy obrozence v zásadě podporovala " buržoasie." Tedy opět elita.

Myslím, že je na současných evropských elitách, aby svůj intelektuální koncept evropanství přenesly do dalších desetiletí. Nejde jen o bezpečnost a prosperitu, ty jsou součástí projektu, nezbytnou, ale nikoliv jedinou podmínkou. Součástí vyvážené identity je value judgement, hodnoty, ale právě také kultura, symboly, vzdělanost. ...ty všechny mohou a snad vytvoří evropskou identitu pro všechny, chceš li pro masy.
Prosperita a bezpečnost ještě nevytvoří identitu.

Co to v Evropě zásadně komplikuje, a jako sociální lingvista vím, že skutečná identita je vždy za každých okolností doprovázena změnou sociálně komunikačního systému, je otázka sociálně komunikačního systému, tedy jazyka. Otázka jazyka je veliký díl v debatě o " identitě". Ti, kdo nebudou používat evropskou lingvu franku se prostě nemohou stát Evropany. Budou žít v jiném státě, v jiném světě, v jiné identitě. Klíčovým předpokladem je zvládnutí lingvy franky v aktivním a psaném textu většinou evropské populace. Nejde o nahrazení národních jazyků, jde o doplnění sociálně komunikačního systému aktivní psanou lingvou frankou.A tady jsme na zemi - školské a jazykové systémy, které jsou lingvě france blíž, to budou mít k evropanství blíž.

Druhým bodem debaty je "národní" identita." v americké sociolingvistice existuje pojem nationism - to je identita ve státním národě, třeba americká. Američané jen velmi zřídka nazývají američanství nacionalismem....V Evropě je to kus po kuse - národní státy a státní národy. Balkán je zajímavým příkladem, v Bosně se pokoušíme vytvořit státní národ, v Kosovu národní stát. Problém je, že identifikace se státem v klasickém slova smyslu se postupně výrazně oslabuje s tím, jak se oslabuje stát. Privatizace služeb - tedy dosud jasné daňové domény státu, stejně jako změna významu konvenčních ozbrojených sil významně oslabují klasický stát. Proto státně národní identita je oslabena.

Identita je souhrn. Myslím si, že jí moc nejde zmenšit. Je to cosi jako kruh, má to vždy 360 stupňů. Ta část, která je umenšena, je nahrazena něčím jiným. Je jasné, co platí pro tvých prvních šest bodů - tam, kde není dostatečně silná osobní identita, kde je mindrák, je osobní část identity nahrazována stádností. Strach je velmi silným zdrojem identity. Proto přirozené osobnostní zdroje identity jsou významné, a nevadí jsou li jimi vlajka, president, nebo jazyk. Stanou li se přirozenou osobnostní volbou, je vše v pořádku. Tady bych trochu oponovala textu. Právě snad kvůli Američanům, jejich vlajce, presidentovi, Washingtonu.

Třetím bodem k přemýšlení je vertikální posun identit. Tam, kde vypadá stát, doplňuje se identita směrem nahoru - Amerika, Čína, Indie, Evropa, islám.

Ale, a to je nyní hit, se doplňuje také směrem dolů. Hodně se dnes v Evropě píše o tzv. urbánní identitě, která je obzvlášť silná u mladých . Urbánní identita obyvatel velkých měst je daleko silnější, než identita" národní". I am from london...Je suis de Paris... sem Pražák...to je zajímavý jev, který myslím je silný a je mu potřeba věnovat prostor.Dobré je, se nad tímto zamyslet i regionálně.

Nakonec, evropská identita vzniká, snad se posune z elitářství a nebude jen závislá na blahobytu a bezpečnosti a bude plnohodnotnou identitou, doplněnou jazykem, a zároveň fakticky prožitou identitou regionální a urbánní. Identity zřejmě nebude méně, je proto potřeba ji pěstovat jako identitu volného a svobodného jedince, identitu pozitivní, nikoliv identitu strachu a vymezení.

Jsem přesvědčena, že tam, kde se budeme pokoušet násilně odstranit vnější znaky identity , at už státní příslušnosti, nebo vlajky, či hymny, vplíží se nám nástroje vyplňující horror vakui, a co je u identity, muže bez vlastností, horší, než horror identity vakui, horší.

Jana Hybášková


Příloha 2

Za prve si myslim, ze v texte prevazuje staticky duch, identita ako nieco dane. Slovaci kedysi vobec neexistovali az postupne v interakcii urcite casti elit a populacie Uhorska bola ich kolektivna identita postupne vytvorena. To znamena, ze formovanie europskej kolektivnej identity je nesamozrejmy proces, na ktorom je nutne tvrdo pracovat, ak sa ma tato identita stat siroko zdielanou. Neoddeloval by som teda striktne identitu a hodnoty, pretoze identita je tiez hodnotou (pre ktoru su niektori ochotni obetovat aj zivot) a tiez stoji a pada na urcitych hodnotach, ci uz je to pocit bezpecia, prospetiry alebo viery, je to uplne jedno. Inak hrozba zvonku je vzdy dobry stmelovaci impulz, nezatracoval by som ho, nakoniec ona skutocne aj existuje. Je zaujimave, ze najskor hovoris o sile nacionalismu a potom v zavere konstatujes, ze Europa je v rukach politickych elit (preco politickych, ked vieme, ze reprezentuju ekonomicke zaujmy velkych firiem?), ktore su z vacsej casti proevropejske. Myslim, ze hlasovanie o euroustave v referendach ukazalo, ze su tu aj kontraelity, ktore maju znacnu silu a elity si jednJoducho nemozu robit co chcu. Historia ukazuje, ze budovanie kolektivnej identity je tym uspesnejsie, cim sirsie su zdielane hodnoty, na ktorych je budovana, a cim viac ludi ma pocit, ze na budovani tejto identity participuje. Nie je to len otazka symbolickej moci a manipulacie, ale aj presvedcenia a ochoty nieco obetovat v prospech obecneho dobra. A este jedno poucenie z historie, kazda nova kolektivna identita sa zrodila na troskach starych, to znamena, ze tie stare sa najskor musia dostat do krizy a potom je mozne uspesne hladat novu. Myslim, ze "idea narodneho statu" (jak hovoril Ortega y Gsset) je uz dost dlho v krize a ze nam v podstate chyba uz len ten charismaticky vodca, ktory vsetkych poblazni a z tejto krizy nas vyvedie. Ano je to tak, ze su to prave silne osobnosti, ktore dokazu byt katalizatorom procesu tvorby novych identit, stavaju sa ich symbolmi. Ich pozitivny vzor umoznuje milionom zdielat to, o com predtym nemali ani tusenia. Problem vidim v tom, ze europska identita je zatial budovana prilis racionalnou a byrokratickou cestou bez spektakularneho osobneho nasadenia vynikajucich jedincov. Nikdo nechce nic riskovat. Preto maju casto navrch kontraelity, ktorych osobne nasadenie je zjavne a emocionalne exaltovane a teda pre verejnost i masy daleko pritazlivejsie. Problem je v tom, ze europske elity su zbierkou velmi priemernych osobnosti naviac fatalne zapletenych do zaujmovych sieti, takze vlastne mozu myslenie ludi ovplyvnit len velmi malo.
Este mala poznamka na margo tvojej osobnej identity, vynechavas z nej svoje clenstvo v mensich kolektivitach (okrem rodiny).To ze si sociolog a publicista ti asi nedava silnejsi pocit, ze niekam patris. Ale to, ze si konzervativec, clen strany a byvaly clen vedenia Verejnosti proti nasiliu atd. ti tento pocit davaju. Myslim si, ze v sucasnosti v oblasti kolektivnej identity nastava silny pohyb od identity narodnej jak smerom dole ke komunitnej identite, tak smerom hore ku europskej ci kozmopolitnej identite, pretoze i na tychto urovniach vznikaju komunity, tj. siete ludi, ktori si vzjomne rozumeju-zdielaju spolocne hodnoty. Zdielanie spolocnych hodnot mozna neni totozne so zdielanim identity, ale je to sakra velmi podobna vec.

Pavol Frič