Pre Festival Pohoda sme sa s Janom Urbanom pustili do knihy s pracovným názvom „Veľký tresk“. Malo to byť naše veľmi osobné rozprávanie o udalostiach z novembra 1989.
Keď bolo hotovo (máj 2019) vymenili sme si zopár e-mailov. Chvíľu to vyzeralo tak, že to vzdáme. Jan Urban bol príliš drsný k sebe aj k nám. Posúďte sami:
„My, co jsme u toho byli, už vlastně nemůžeme říci, že Mečiar vůbec nemusel na Slovensku zvítězit. Že Klaus se vůbec nemusel dostat nahoru. Že Livie Klausová od začátku dělala spojku Klause s Komunistickou stranou Slovenska. Že Občanské fórum (OF) o Slovensku nevědělo vůbec nic a že na první televizní záběry z bratislavských demonstrací někdo u jediné televize v Laterně reagoval slovy: "Do prdele, proč mávaj ruskejma vlajkama?" My opravdu potřebujeme jenom ikony? Potřebujeme pokračovat v té největší historické lži, podle které jsme mírumilovné, demokratické a vzdělané společnosti, které jen musely desítky let trpět pod totalitními režimy? Vždyť jsme je milovali, podporovali, volali jsme po odsunu, popravách, stávali jsme u pomníčků rudoarmějců a vstupovali do strany i v době, kdy jsme všichni znali pravdu.
Slovensko to má nyní – po vraždách Jána Kuciaka a Martiny Kušnýrové – trochu jednodušší, protože nové generace dostali vlastní téma a musí si vytvořit novou vlastní definici hodnot, za kterými stojí za to stát. V Čechách budeme ještě dlouho žvanit o Listopadu, slavit "osvobození", vyzdvihovat Beneše jako státníka, i když to byl zločinec, věřit povídačkám o úspěšné ekonomické transformaci a úspěšném vybudování postkomunistického právního státu.“
Odpísal som: „Milý Honzo, som dieťa holocaustu, prežil som viac ako polovicu života za komunizmu, zo Slovenska ma vyobcoval mečiarizmus. Pozerám sa, ako dochádza k pomalej, ale masívnej, resuscitácii fašizoidných, nacionalistických, protiliberálnych a protieurópskych emócií. Chápem naše prehry a sklamania ako výzvu pre generáciu, ktorá nastupuje po nás. A každá výzva je súčasne šancou. Áno, môže byť premrhaná, ale to už je iný príbeh. Naša misia je vyrozprávať ten náš. Dôverujme svojej subjektívnej pravde a verme, že poslúži ako súčasť aktívneho sociálneho učenia naším nasledovníkom.“
Post Scriptum – Václavské náměstí 4.6.2019
Nebol to dav, ale masa slobodných občanov. Ani náznak agresivity, nenávisti… Nepochybujem o tom, že obaja Klausovia, Zeman, Babiš, Benešová, Okamura, Filip… sa to pokúsia takto interpretovať. Je to však prijateľná cena za kolektívnu lekciu aktívneho občianstva. Ďalšia nás čaká 23. júna o 15.30 na Letnej.
foto Gabriel Kuchta, Deník N
„My, co jsme u toho byli, už vlastně nemůžeme říci, že Mečiar vůbec nemusel na Slovensku zvítězit. Že Klaus se vůbec nemusel dostat nahoru. Že Livie Klausová od začátku dělala spojku Klause s Komunistickou stranou Slovenska. Že Občanské fórum (OF) o Slovensku nevědělo vůbec nic a že na první televizní záběry z bratislavských demonstrací někdo u jediné televize v Laterně reagoval slovy: "Do prdele, proč mávaj ruskejma vlajkama?" My opravdu potřebujeme jenom ikony? Potřebujeme pokračovat v té největší historické lži, podle které jsme mírumilovné, demokratické a vzdělané společnosti, které jen musely desítky let trpět pod totalitními režimy? Vždyť jsme je milovali, podporovali, volali jsme po odsunu, popravách, stávali jsme u pomníčků rudoarmějců a vstupovali do strany i v době, kdy jsme všichni znali pravdu.
Slovensko to má nyní – po vraždách Jána Kuciaka a Martiny Kušnýrové – trochu jednodušší, protože nové generace dostali vlastní téma a musí si vytvořit novou vlastní definici hodnot, za kterými stojí za to stát. V Čechách budeme ještě dlouho žvanit o Listopadu, slavit "osvobození", vyzdvihovat Beneše jako státníka, i když to byl zločinec, věřit povídačkám o úspěšné ekonomické transformaci a úspěšném vybudování postkomunistického právního státu.“
Odpísal som: „Milý Honzo, som dieťa holocaustu, prežil som viac ako polovicu života za komunizmu, zo Slovenska ma vyobcoval mečiarizmus. Pozerám sa, ako dochádza k pomalej, ale masívnej, resuscitácii fašizoidných, nacionalistických, protiliberálnych a protieurópskych emócií. Chápem naše prehry a sklamania ako výzvu pre generáciu, ktorá nastupuje po nás. A každá výzva je súčasne šancou. Áno, môže byť premrhaná, ale to už je iný príbeh. Naša misia je vyrozprávať ten náš. Dôverujme svojej subjektívnej pravde a verme, že poslúži ako súčasť aktívneho sociálneho učenia naším nasledovníkom.“
Post Scriptum – Václavské náměstí 4.6.2019
Nebol to dav, ale masa slobodných občanov. Ani náznak agresivity, nenávisti… Nepochybujem o tom, že obaja Klausovia, Zeman, Babiš, Benešová, Okamura, Filip… sa to pokúsia takto interpretovať. Je to však prijateľná cena za kolektívnu lekciu aktívneho občianstva. Ďalšia nás čaká 23. júna o 15.30 na Letnej.
foto Gabriel Kuchta, Deník N