S pocitem, že svět je příliš komplikovaný, nejistý, agresivní, nebezpečný, individualistický, nespravedlivý...?

Pamatujeme na svět příliš jednoduchý (bipolární), příliš hierarchický (pod kuratelou jediné politické strany), represivní (totalitní), kolektivistický… Naši rodiče také na svět válečný.

Zažili jsme „velikou transformaci“ (od totality k demokracii, od socializmu ke kapitalizmu, od monolitičnosti k pluralitě…), abychom na sklonku životů konstatovali „pnutí v pilířích“.

O jakých pilířích mluvím? Slovy Františka Mikoška: „Vieme, že Európa sa vo svojich dejinách a odkaze opiera o štyri piliere: Atény ako miesto filozofie, umenia a demokracie, Rím ako symbol práva, spravodlivosti a sily, Jeruzalem ako kolíska judaizmu a kresťanstva, osvietenstvo ako odkaz kritického myslenia. Zápasy, vzostupy a pády Európy sa točili okolo rešpektu, alebo narúšania rovnováhy tohto tajomného štvoruholníka“ (https://www.tyzden.sk/stlpceky/45149/kreslo-pre-frantiska-mikloska/).

Výzvy dneška promýšlíme přes trendy, které přesahují náš civilizační prostor. Důvody jsou: globalizace, informační technologie, životní prostředí, válečné konflikty v mnoha oblastech světa, problém chudoby. Propast mezi změnami téměř všeho kolem, jejich rychlostí, dopady a naší schopnosti adaptace provází resuscitace nacionalizmů, radikalizace občanstva a resentimenty na minulost. Rádi bychom zakonzervovali „oázy starého“ před valícím se tsunami, které má většinou podobu potkávání, prolínání a konfliktů kultur, a to i kultur „mezi námi“. Nemluvě o tom, že sdílená kultura je blud i v rámci jednoho takzvaně „národního státu“ – je jiná pro různé generace, pohlaví, vzdělanostní skupiny, regiony…

Toužíme odejít „v klidu“, což se nepovede. A tak – někteří – po taktovkou a nezvratností životních cyklů přijímáme své životy, jaké jsou, se vším všudy. Zde jsou zřejmě kořeny fascinace spiritualitami, které jsou náplastí na životní jizvy, omyly, zklamání, nenaplněná očekávání a naději.

Nicméně, copak znamenají osobní vize a iluze v moři těch ostatních. Možná touhu zanechat stopu. Příroda nabízí reprodukční chování (děti, vnoučata), kultura autorství díla („zasaď strom, postav dom“… případně napiš knihu atd.), morální navigace cosi jako pozitivní vzkaz. V mytopoetické řeči zní: snažili jsme se milovat bližního svého, anebo mu alespoň vědomě neubližovat. V mezích své civilizační zakotvenosti (viz výše) a ve snaze nahlédnout také za její hranice, protože svět je jaký je – pestrý a rozumem obtížně uchopitelný.

Má známá, farářka, mi po vyhrocené diskusi o víře a nevíře napsala: „Hle, dvě cesty před tebe kladu, cestu života a cestu smrti. Vol tedy život! praví Hospodin. Rozhoduje se člověk. A jestli se mě zeptáš, co je to za cestu, nu tak to je právě to známé, a zneužívané: Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. To není ideologie. To je právě cesta. A žádné berličky. Jen hledání. Co ten Bůh zrovna teď ausgerechnet chce? Není na to žádný návod. Je to dobrodružství a riziko.“

Jako člověk sekulární souhlasím s tím, že život je cesta, při níž (také) hledáme pravdu, aniž bychom měli návod. A ano, je to dobrodružství i riziko.

Psáno pro Denník N