Příští neděli mám vystoupit na protestním shromáždění u příležitosti pražské konference špiček evropských odpůrců EÚ, NATO, islámu, migrace. Už několik dnů přemýšlím, co tam řeknu. Že Unie evropských států je přes všechny problémy a nesnáze dobrý projekt? Že NATO je síla, která je valem kolem našeho civilizačního okruhu před vnějšími riziky? Že islám je jedno z náboženství a jeho vyznavači mají stejná práva, jako vyznavači kteréhokoliv jiného? Že migranti ze zemí bídy, útisku a válečných konfliktů jsou bližní v nouzi? A mám to vyprávět lidem, kteří se mnou sdílejí hodnoty a postoje, jsou jako já?

Ptám se sám sebe: nejsme hlasatelům opačných názorů k smíchu? K smíchu rozpřaženou náručí, výzvami k lidskosti, dovoláváním se kořenů naší spirituality zakotvené do tradic, které zrodili Západ?

Jsem si téměř jist, že tam nebudeme stát kvůli řečem z tribuny. Kvůli plamenným projevům, kterých je inflace, a to bez ohledu na to, z jakých pozic a ve jménu čeho jsou hlásány. Uzavřený kruh negativních emocí sklouzává pořád víc a víc do spirály bojových pokřiků. „Dobrou kartou“ se v této ponuré hře stává síla a přímá akce. Slušnost a vstřícnost je vnímána jako slabost. Obětí zápasu se stává liberální demokracie a otevřená společnost.

Kanonická díla téměř všech kultur mluví o lásce, sounáležitosti… Mnozí političtí a náboženští lídři chrastí zbraněmi. Lidé vystrašeni a znejištěni vibracemi naší doby vzývají naději. Každý po svém a každý s ohledem na zakotvení v sobě a ve společenství, jež ho obklopuje.

Mé přesvědčení: Naději mají ti, kteří jsou odhodláni, připraveni přejít od sdílení ke konfrontaci na veřejném pódiu i v „neviditelné“ každodennosti – v rolích, které jim přísluší, na které mají. Bez iluzí. Protože tam, kde nestačí dialog a diplomacie, kde jde o lidské životy, důstojnost, svobodu, tam není jiné cesty, jako konfrontace. Demarkační linie je jasná: provokování násilí spojené s destrukcí pravidel soužití lidí – od Charty lidských práv, přes právní řád až po lidskost ve všedních vztazích. Pravidel, která se nerodí z odporu k demokratickému „systému“ a tradicím, ale která „systém“ a tradice kultivují, občas také navzdory „duchu doby“.

P.S.
K pracovní verzi textu mi Andrej Bán, novinář a přítel, napsal: „Za seba ešte dodám, že bez ohľadu na to, či je slušnosť vnimaná ako slabosť nevidím lepšiu cestu ako ísť medzi ľudí a slušne, jasne povedať, čo si myslím“.