Ráno jsem se vzbudil, sedl jako obvykle k počítači, a nic. V koupelně také nic. Nešla elektřina. Přes chodbu o dvě poschodí výš, praskla hadička – přívod vody do WC. Dva byty níže totálně vytopeny. Bóóže, řekl jsem si, až se to stane nade mnou, knihovna a obrazy v čudu. Hranice mezi mít a nemít je opravdu křehká. Ještěže jsem dal spoustu knih do knihoven a Dzurkovy obrázky do Muzea romské kultury.

Poseděl jsem chvíli s Tomášem Radilem. Přežil Osvětim jako čtrnáctiletý a poslední léta o své zkušenosti píše a mluví opravdu intenzivně. Naposled například: https://www.tyzden.sk/spolocnost/40606/posolstvo-vrazdenych-uz-ziadne-vrazdenie/. Ptám se ho: „Očekávání?“ „Žádná,“ odpověděl.

Rozhovor pro chorvatskou novinářku srbské národnosti, žije tady v Čechách. Vysvitlo, že naše dramata jsou oproti jejím zkušenostem procházka růžovým sadem. Také jsem se jí zeptal na možné reakce via náš rozhovor. „Žádné,“ odpověděla, „budou to číst zase jenom lidi jako jste vy a já.“

S Agnesem Snopkem jsme domluvili akci v Lucerně, kde dramaturguje kulturu. Chceme tam uvést dokument „Malířovo století“ o Josefu Císařovském (v ČT projekt odmítli s tím, že prý chartistů už bylo dost, tak ho doděláváme s Ivanem Stehlíkem na koleně), také výstavu fotek o J.C. okem Mira Švolíka a výstavu obrazů J.C. pod patronátem jeho syna Tomáše. Když jsem Josefovi projekt odprezentoval, řekl: „Seru na to“. Je po devadesátce, na konci cesty, a uděláme jedno, druhé i třetí.

Cestou od J. C. jsem se stavil v Trilabitu, pro hotovou knížku „Víla není k ochočení“. Autorkou textu je moje žena Irena, ilustroval Jan Kudláček, ikona české dětské ilustrace. Je to asi jeho poslední kniha. Krátce před devadesátkou si zlomil obratl, a už nic víc o něm nevíme.

Balík knih byl docela těžký, tak jsem se přistavil u taxíku a zeptal se, jestli je volný. „Kam potřebujete?“ zeptal se taxikář. „Jenom kousek k parkovišti, kde mám auto. Ale rád vám připlatím.“ „Už něco mám,“ odvětil. „Tak jděte do prdele,“ prohodil jsem na odchodu. On za mnou: „Ty jdi do prdele, kundo!“

Teď už sedím doma, manželka prohlíží své nové dílo, jestli dobře vyšly obrázky. Poté se najím a vyrazím za synem, nevěstou a vnoučaty. V autě jim vezu baťoh a plášť do deště. Chystají se na Memorial Vrby a Wetzlera.

Večer asi zajdu do hospůdky U vystřeleného oka na dvě piva.