Veřejný prostor se díky informačním technologiím a globalizaci změnil na jeden obrovský kotel. Kdo umí mluvit a psát, mluví a píše. Taktovku ovšem drží v rukou političtí lídři a mediální celebrity. Mívám pocit, že jde především o permanentní kampaň, dominují mobilizační hesla a boj o hlasy, kliky, souhlas, potlesk. Pro ty, kteří s námi nesouhlasí, nemáme dobrého slova. Nemáme často dobrého slova ani pro ty, kteří souhlasí. Zuří válka o uznání, peníze, pozice, role. Boj muže proti muži. Nejfrekventovanější slovo této války je „JÁ“.

Nejsem výjimka. S podobnou ambicí jsem také vstupoval do dialogu s Matějem (Fedor Gál a Matej: Přes ploty. Větrné mlýny 2017), který sám sebe pasoval do role nacionálního socialistu. Chtěl jsem ho utlouct argumenty, případně převychovat k obrazu svému. Léta mi trvalo, než jsem začal vnímat a domýšlet jeho životní zkušenosti a postoje. Ano, je to dialog přes vysoký plot. A ano, na jeho straně plotu stojí lidé, jichž je hodně, a nebudeme-li pozorně poslouchat a reflektovat, co říkají, bude jich pořád víc a víc. Až překročíme kritickou hranici, budeme vyzváni k masivní přímé akci. Přesněji: ta chvíle je už tady!

Vrátil jsem se po vydání české mutace knihy „Přes ploty“ ještě jednou k Matějově argumentaci, k jeho výkřikům, k jeho vnímání společenských problémů, rizik a šancí. Zde jsou některá:

*Národ = půda a krev. Naše půda a naše krev – hodnoty nejvyšší.
*Neexistuje patent na utrpení. Proč tedy, například, to nekonečné zdůrazňování židovského utrpení a holocaustu?
*Naše kultura je ohrožena parazity a cizáky zvenčí. Podobně bílá rasa.
*Demokracie, ta liberální, chrání bohatce, bankéře, kapitalisty. Je korupční ze své podstaty. To už raději monarchii a Vůdce. Není závislý na volebních obdobích, kampaních a preferencích.
*Bída provází kapitalizmus, je zažraná do genů chudých a replikuje se z generace na generaci.
*Demokracie a kapitalizmus jsou odpovědny za to, že mužů ochotných obětovat se za národ dramaticky ubývá.
…..

Aby bylo jasno, nemluvím o primitivech bez znalostí, schopnosti myslet a formulovat. A nemluvím ani o „vychcáncích“, kteří vidí v tomto typu politiky cestu a nástroj k dosahování osobního profitu. Mluvím o mentálních souputnících jakéhosi zobecněného Matěje. O armádě nasraných bojovníků proti stávajícímu systému. Čtěte například tuto Matějovu pasáž z výše citované knihy:

„Těch 50 procent lidí, kteří nechodí k volbám, nečeká na standardní (politickou) stranu. Nelžeme si. Ti půjdou k volbám, když se budou moci pomstít volebními lístky za matky, co utírají penzistům na Západě zadky, za naše sestřičky v bordelech, za otce, co žijí z ruky do úst a co dožívají u lahve, za ukradenou identitu, za dezinterpretované dějiny, za úrokové otroctví, za institucionalizovanou lichvu…“

Odbýt vše jedním vrzem jako výplody nemocných mozků, rozvrácených rodin, zhoubných ideologií, manipulací, konspirací, skupinových mentalit… je absurdní. Jde o „životní paradigma“, jistý typ spirituality či víry, chcete-li. Věcná argumentace nikam nevede. „Konkurenceschopná“ může být zase jenom paradigma, spiritualita, víra – říkejme jí pozitivní morálka. Jedno, jestli sekulární, nebo náboženská. Jde především o šíření pozitivních emocí, jež jsou (doufejme) stejně „infekční“, jako ty negativní.

Psáno pro Denník N