Žiji v Praze už čtvrt století a mám ji rád. Mé potulky byli však až doteď spíše turistické – Malá Strana, okolí Staroměstského náměstí, Petřín… a okolí bydliště (sídliště Červený vrch, Malá a Divoká Šárka…). Na stará kolena jsem se přestěhoval na Žižkov. Najednou mám pocit, že jsem doma. Vietnamec na pár kroků, dvanáct minut do hospody U Vystřeleného Oka a osm do Slovanské Lípy. A rovnou nad barákem park Parukářka. Hned při první procházce jsem tam zaregistroval rvačku dvou pejsků a následný dialog: „Neumíš si, krávo, dávat na svého psa pozor?!“ „Kdo ti je kráva, ty kokote!?“

V nejbližších týdnech mám v úmyslu zjistit, kde je nějaká tělocvična, špitál a zajdu si také do dalšího blízkého parku – na Vítkov. Učím se pomalu také ekologickému chování. S odpadky musím chodit asi stejně daleko, jako k Vietnamci, auto používám tak maximálně jednou týdně… a není tu knihkupectví. Anebo je, a já ho ještě neobjevil?

Stěhování z baráku do bytu mi nabídlo také šanci na pořádek ve věcech. Většina knih šla dětem, vnoučatům, švagrovi do Humenného a do malé bratislavské knihovny. Dzurkovy obrázky a dřevořezby do Muzea romské kultury v Brně, většina dokumentů, tiskovin… takzvaného archivu, do odpadků. Zůstalo jenom to, co mi připadá podstatné. Mezitím také některé knihy. Například Paul Polansky a jeho Toulavej pes (s podtitulem: Básně podivnýho boxera), o kterém mi kdysi Ľubo Feldek řekl: „Fedor, ty ani netušíš, čo si vydal!“. Otevřel jsem ji zcela náhodně dnes ráno a čtu:

“… mám rád rvačky v barech.
Musíš do toho dát úplně všecko.
Nemáš čas si přečíst výstřižky
o jejich stylu“.

O Paulovi jsem slyšel, že předtím, než definitivně odešel z USA, byl profíkem ve střední váze. V Čechách se ovšem „proslavil“ spíše svým bojem za Romy, kteří prošli koncetráky a i po válce válčili se svým údělem. Momentálně prý žije někde v Kosovu a dělá totéž. Toulavej pes je osobní metafora Paula Polanskeho na vlastní život. Žižkov je zase moje metafora na život, jaký je.