Dlouhá léta do Listopadu 89 jsme se scházeli nejdříve U Hasiče a poté U Albrechta. Čtvrtá cenová skupina, což si Fero Guldan vyhradil. A byl to on, kdo dával našim setkáním esenci – maloval (technika patinované asambláže byl jeho vynález), psal, dokázal do týdne vyrobit knížečku ve třiceti exemplářích. Byly to texty poezie (Klaudius Viceník – první bratislavský jogín, Cyro, druhé jméno jsem zapomněl), o transgresi (Milan Petrusek), o akcích „pouličního“ umění (Sluneční dny Jana Budaje) … Vyšly dokonce i dvě čísla našeho časopisu. Já psal o budoucnosti a globálních problémech.

Za stolem seděli stavební technici, topiči, ochranáři přírody a občas také někdo z odborného časopisu, anebo z umělecké či vědecké šedé zóny. První tři čtyři hodiny jsme pracovali, poté většinou blábolili. Zpestřením byly Ferkovy privátní výstavy, na saxofonu většinou hrál Ľuboš Tamaškovič. Ty dvě tři stovky, které za to dostal, byly (vedle invalidního důchodu) jeho jediný příjem.

Zlom přišel v Listopadu 89. Část z nás se přesunula do Verejnosti proti násiliu, někteří do novovznikajících novin a časopisů. Jiní rovnou do centrální politiky, anebo zakládali své firmy, pořádali výstavy ve skutečných galeriích případně se pustili do nějaké vědy. Do paměti se mi zapsaly tehdejší Vánoce. Byl jsem u Ferka doma a daroval mi obrovský obraz (Krotiteľ motýľov) v rámu okna z blízkého staveniště. Byl těžký a venku mrzlo. Na autobusové zastávce jsem se složil, a má záda si to pamatují dodnes.

Ferkovy eskapády dnes sleduji ze vzdálené Prahy. Potkáváme se, když má některou ze svých mnoha vernisáží, anebo když instaluje některou ze svých soch, aniž by k tomu potřeboval (anebo žádal) souhlas úřadů. Jedna stojí na dunajském nábřeží, kde prý nechal Vladimír Mečiar, tehdy premiér slovenské vlády, zavraždit nepohodlného Róberta Remiáše, jiná na památku Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera na trase jejich útěku z Osvětimi v dubnu 1944. A například dva čvirkoši – chlapíci při sousedském pokecu u cigaretky - stojí u potoka v Sobrancích na východě Slovenska.

Klaudo Viceník a Milan Petrusek odešli, Laco Torma je skvělý karikaturista, Tibor Machata staví baráky, o Cyrovi nevím nic, J.S. asi chlastá… Po saxofonistovi Ľubošovi zůstane nádherná stopa –film Roba Kirchhoffa „Para nad riekou“. Ferko momenálně putuje Slovenskem s výstavou o všech slovenských exodech, a že jich bylo! Své rodné městečko (sám bydlí na kopci ve vinohradech) zpestruje pietními obrázky na místech, kde kdysi žili židé.

Pamatuji si na naši vizi z těch časů, ta byla jakousi teorií změny, kterou náš kmen vyznával koncem osmdesátých let. Byla o ostrůvcích pozitivní deviace (politický disent, lidskoprávní a ekologičtí aktivisté, ilegální církev, vědecký a umělecký underground), které se v příhodném dějinném okamžiku propojí a uštědří stávajícímu řádu nadkritické množství systémových změn.

Od té doby (tak to vnímám) tato síť – oproštěna od persekucí a ostrakizace - prošla různými proměnami, včetně prorůstání globální arénou. V její struktuře jsou, více či méně, viditelné „uzlíky“ a mezi nimi také ostrůvky exkluzivity, vzepětí kreativity, rebelie proti uniformnímu okolí, svět pestrých komunit. Zvnějšku se jeví jako směska všehochuti, zevnitř jako individuální volba cesty. Tu epizodická, tu jako zárodek příštího „hlavního proudu“. Vidím za touto pestrostí touhu po smyslu, příslušnosti, vztazích. Jejich energie bývá pozitivní i destruktivní. Podobně jako emoce, které válcují racionalitu. Nicméně, obecně upovídaný duch naší doby nabízí také terapii vírou, iluzí, akcí. A vůbec: na periferiích je výživněji než v centru. Půvab příslušnosti ke kmenu časem (možná) vyšumí. No a?

Většinou žijeme v několika kmenech souběžně. A i ten smysl (příslušnost, vztahy) je v průběhu životní dráhy proměnlivý. Sám si pamatuji, jak jsem kdysi patřil k několika z nich – od vydávání samizdatů, přes ekologické aktivisty za komunizmu, až (například) po „neprofesionální“ lidskoprávní aktivisty dnes.

První dva díly „Kmenů“ – Kmeny a Kmeny 0 (Biggboss, Praha 2011 a 2013) – jsem si koupil ze sentimentu veterána, který ledacos pamatuje, ten třetí chci číst ze zvědavosti seniora: kampak to asi táhne (může, či bude táhnout) má vnoučátka?

Čtvrtý díl „Kmenů“ už asi nebude. Byl-li by, bodly by příběhy těch vepředu, náčelníků kmenů. Strádáme na deficit elitních prvolezců na skutečné překážky, a ne na jejich imitace, případně jejich virtuální verze.