Lidové noviny v sobotu 18. ledna 2003 zveřejnily článek české politické a ekonomické celebrity Václava Klause s titulem „Co s přistěhovalci“? Podtitul byl velice explicitní: „Měli bychom trvat na suverénním právu nepřijímat cizince“. S odvoláním na práci Wolfganga Kaspera z roku 2002 se v Klausově textu tvrdí, že imigranti mohou vyvolávat napětí a nejistotu v zemích, kde se usazují. Eliminace tohoto rizika předpokládá, že racionální analýza musí převážit nad soucitem a lítostí s jejich motivy a osudy. Klaus (nebo Kasper?) nesouhlasí s tím, že svobodný pohyb osob je totéž jako svobodný pohyb zboží, služeb a kapitálu. Tito lidé přicházejí se zakořeněným kulturním „zavazadlem“ a to vyvolává nemalé „přizpůsobovací náklady“. Tyto náklady je nutno snižovat využíváním suverénního práva nepřijímat cizince a vybírat si imigranty. Wolfgang Kasper také navrhuje, jak na to: „Prodávat právo na imigraci aukční formou“ a výnosy využít ke kompenzaci dosavadním obyvatelům země. Lidé mají podle Klause (Kaspera?) na vybranou: buď preferovat racionální imigraci podle jasných pravidel, nebo ilegální imigraci, která rozkládá společnost. Této argumentaci podle Klause (i Kaspera) nerozumí jenom socialisté, ekologové a lidé s módními intelektuálními pocity, kteří jsou separováni od reality.

O týden později vyšly v příloze Lidových novin dva polemické texty s tvrdou kritikou Klausovy (Kasperovy) xenofobie. Ponechme stranou fakt, že texty byly publikovány v čase vyhrocené vnitropolitické situace, jejímž protagonistou byl i Václav Klaus jako prezidentský kandidát, nebo prudké ohrazení se Václava Klause proti tomu, že redakce Lidových novin zaměnila jeho pasivní recenzi knihy za jeho osobní postoj k tématu imigrace. V kritických reakcích ovšem zazněly dva argumenty, které si zaslouží pozornost: 1) V politice skutečného multikulturalizmu (jejíž důslednou aplikaci dnes nenajdeme v žádné zemi světa) neběží jen o rovnost kultur a o všeobecnou kulturní snášenlivost, ale o otevřenost a vzájemnou koexistenci. V každé kultuře navíc existuje nevyčerpatelná pluralita modelů světa a jejich soužití je obtížný a vyčerpávající úkol pro jednotlivce i společnost. Slovenský spisovatel Peter Pišťanek to v jedné veřejné diskusi řekl jasně a srozumitelně: „Jsem rasista, ale bojuji s tím každý den.“ 2) Ony „přizpůsobovací“ náklady zavádějí téma imigrace na slepou kolej. Má mít bohatý, ale nekvalifikovaný imigrant automaticky přednost před chudým, ale talentovaným a kvalifikovaným? Má mít schopnost platit za možnost imigrace přednost před Chartou OSN o právech uprchlíků, jejímiž jsme signatáři, a která také patří mezi pilíře našeho civilizačního okruhu, nebo chcete-li, mezi pilíře civilizace lidských práv?

Také je možno poukázat na demografické trendy, které hovoří jasnou řečí o vymírání starého kontinentu. Nebo na neudržitelnost konceptu „Pevnost Evropa“, za jejímiž zdmi zuří vyhladovělá globální vesnice. Může-li Evropa přežít jenom za zdmi, které chrání její životní standard, nemá šanci. Jsou-li její kultury životaschopné jenom když nebudou konfrontovány s jinými, nejsou životaschopné. A dá-li Evropa přednost hojnosti a uzavřenosti před účastí na řešení globálních problémů, pak ať není.

PS.
Text jsem převzal ze své knihy Lidský úděl (G plus G, Praha 2004), čili z knihy napsané v čase, kdy jsem ještě neměl svůj blog a FB. Tamtéž byla publikována krátká esej o multikulturalizmu, což jest také stálice našeho veřejného diskurzu. Zde Je:


Multikulturalizmus
„Náramně se bavím, když o multikulturalizmu mluví lidé, kteří v životě nepáchli do indiánské putyky, kteří se štítí přijmout pozvání na rybu od polynéského fare, kteří z obav o život nevstoupili do marockého domu, kteří neprodebatovali noci s chilskými uprchlíky…,“ říká Lubomír Martínek v rozhovoru pro Revue Labyrint (č. 11-12, 2002, str. 8-13). Autor taky doporučuje vědět, co znamená ocitnout se daleko od pevniny s černochem, Rusem třetí generace, nebo indonéským rybářem, vyzkoušet soužití s tuniskou holkou, anglo-ugandskou míšenkou… nechat si cesty zkřížit vyznavači Ježíše, Buddhy, Mohameda, Marxe, Trockého i Mojžíše. Martínek prostě nemá rád lidi, kteří žonglují s pojmy, koncepty, interpretacemi v duchu určité univerzální tradice bez jakéhokoli osobního prožitku. Dávám mu za pravdu. Nicméně: kromě toho, že mou cestu zkřížili vyznavači Marxe a Trockého, Maďaři, Romové, Češi a Slováci různých charakterů, ženy bílé pleti a západní kultury… nic z toho, co Martínek zná tak důvěrně, neznám. O multikulturalizmu ovšem čas od času píši. Nemám? No jasně, že mám. Jak jinak bych se vyrovnal například se stále pestřejší barevností Prahy? Co bych jinak dělal s informacemi, které mi přicházejí do obývacího pokoje z celého světa a mně jejich protagonisté nejsou lhostejni? Proč bych nepřemýšlel o světě, který by se mi bez reflexe jevil naprosto šílený a nepochopitelný? Dobrá, řekl by možná Martínek, přemýšlej, ale nekecej a nepiš! No jo, a to mám Martínkovo toulání světem brát jako bernou minci? Čti Martínka a věř!? A co si počít s Konfuciem, Buddhou, Lao´c, s příběhy afghánských a čečenských žen, o kterých vypráví Petra Procházková a Mirek Štětina, se zápisky o putování světem od Mileny Holcové, s hudbou Blízkého a Dálného východu, s literaturou Latinské Ameriky etc.? To jsou taky mé toulky světem a lekce z multikulturalizmu.

Myslím, že Martínkovo toulání i mé netoulání má jedno společné téma: Jak to vlastně se mnou a s námi je? Jak spolu dokážeme normálně cestovat tramvají, letadlem, chodit po ulicích? A obchodovat, vyměňovat si odborníky, poslouchat muziku? Čili považuji se za člověka, který o multikulturalizmu přemýšlí a píše hlavně proto, aby své pocity a názory v diskusi rozvíjel a precizoval. Bylo by dobře, kdyby mne kvůli tomu Lubomír Martínek neposílal „někam“. Tím se dostávám k jádru věci: Multikulturalizmus – je-li především o akceptaci, reflexi a soužití kulturní jinakosti – je hlavně o komunikaci a to o komunikaci ve veřejném prostoru. Čím víc jí bude, tím míň bude zraněných na všech kulturních frontách.