Pamatuji, když jsem byl navštívit syna na Srí Lance, kde pomáhal stavět vesnici, kterou spláchlo tsunami. Náš řidič mi řekl: ve vesnicích, kde jsou ještě lidé religiózní, platí pravidla sounáležitosti a soudržnosti.

Moje známá, mimochodem farářka, nemá ráda islám a imigranty. Znám také homofobní lidičky, kteří se okázale považují za křesťany. A nedávno jsem v České televizi, v pořadu Hydepark, slyšel excelentního evolučního biologa (Jaroslav Flegr), který náboženství považuje za něco jako ebolu anebo AIDS – vražedný virus.

Snažím se formulovat vlastní názor a opakovaně říkám: Kultury (včetně náboženství a církví) jsou lidský výtvor. Podobně jako národy, politické ideologie a podobně. Kultury, stejně jako ostatní lidské výtvory, se v čase stávají duchovní (zvnitřněnou), anebo hmotnou realitou – skutečností.

Čili Bůh existuje, i neexistuje. Zcela jistě ovšem existují náboženství, církve (národy, politické ideologie...), a to bez ohledu na to, jestli jsem, anebo nejsem, člověk věřící.

Církve a náboženství nám mohutně zasahují do životů. Laskavost a soucit, milosrdenství, náboženské války a genocidy..., narušené mezilidské vztahy. Ve jménu Boha!

Navzdory některým svým přátelům, kteří tvrdí, že dialog „přes ploty“ (například s fašisty, nacionalisty a podobně), není možný, tvrdím: Je nejen možný, ale i nutný, máme-li přežít! Jeden z průkopníků mezináboženského dialogu, křesťanský teolog Hans Küng, by mohl vyprávět. Za tuto vizi byl téměř exkomunikován.

S vírou – nejenom náboženskou, ale i národní a politickou – je to problém. Minimální minimum by mohlo znít: zkusme to aspoň bez násilí. Anebo: nechte nás žít po svém.

Nenechají. Tak proč tedy píšu, když vím, že to je nanic? Protože psaní je součást mé přirozenosti? Protože psaním komunikuji, a tedy také žiji? A ti, co nepíšou? Žijí, samozřejmě. A čtou. Snad napsané a řečené se stává také, pro některé z nich, duchovní realitou. A nejen čtou a poslouchají, ale i konají, vytvářejí skutečnost. Iluze?