„Ale já nechci mít pravdu, chci jenom říct, jak některé věci vidím!“ Spory se vedou kolem možnosti soužití kultur, migrantů, zahraniční politiky, postojů k voleným politikům, členství v EU a NATO… Spořící se strany argumentují statistikami, konkrétními případy, teoriemi… v pozadí se vznáší víra, osobnostní nastavení, životní zkušenost – věci hodně subjektivní. Nejde o relativizaci pravdy, ale o pochybnosti, nedostatek informací, omezenost poznání... Vlastně i absolutní pravdy jsou absolutními v uvozovkách. Mně se například líbí teze, že všechny živé bytosti pocházejí z jednoho kořene, ty lidské obzvláště, a všichni jsme svým způsobem příbuzní. Že se tak k sobě nechováme, je zapotřebí přičíst kultuře, která nás vymrštila mimo biologickou evoluci. Jasně, pravověrným věřícím, včetně některých nacionalistů a ideologů, se nelíbí, že první člověk měl (možná) černou kůži a pocházel odněkud z Afriky, anebo že náš civilizační okruh pochází z „půdy a krve“ semitské. Budiž. Nicméně, jde-li o vodu a zdroje, nesvádějme to na Prozřetelnost. A svádíme-li to na Prozřetelnost, ctěme její univerzalitu. A nectíme-li ani ji, počítejme s odporem těch, kteří jsou stejní, anebo podobní jako já. A je zde konflikt.

Konflikty jsou kořením života – jsou-li výměnou postojů, argumentů, zkušeností, hledáním řešení problémů. K těm, které přesahují kritickou mez tolerantní neshody, současný Dalajlama, v jedné ze svých meditací pro všední den, řekl zhruba tohle: Konfliktům je třeba se vyhnout nejdříve smlouváním a domlouváním, hledáním konsenzu. Nejde-li to, hodí se diplomacie. A když ani to nikam nevede, je nutno jít do toho. Jde-li o životy, tak silou a naplno.

Žijeme ve složitém světě a většinou stojíme před potřebou paralelních životních strategií – v mnoha ohledech současně hledáme konsenzus, hrajeme si na diplomaty, anebo není vyhnutí a volíme násilný střet či útěk. Netušíme, co nás čeká zítra anebo pozítří. Pozor na ty, kteří se tváří, že vědí. Permanentní improvizace je cesta. Rozhodující je kompas, navigace.