mě pozval Michael Kocáb, kterého mám pořád radši, na tiskovku v pražské Lucerně. Téma – exhibice Hradu v souvislosti s (již proslavenou) návštěvou čínského prezidenta v Praze. Jelikož v kontextu jiných, a vážnějších, promluv můj příspěvek zapadl, dávám ho alespoň na svůj blog.

Řekl jsem, že my migranti, kteří jsme v Čechách našli svůj domov, cítíme potřebu a povinnost přispět k tomu, aby se zde žilo normálně. Řekl jsem také, že bychom měli poděkovat Miloši Zemanovi a jeho tiskovému mluvčímu, že zavedli a zpropagovali pojem „pražská kavárna“. Teď bychom měli usilovat o jeho transformaci na „českou kavárnu“. Bylo by fajn, kdyby se po zemi rozšířila tato místa jako půda pro pěstování a kultivaci kritického myšlení a dialogu. V dalším kole by bylo fajn uzavřít koalici s českou hospodou, což by byly dobrá centra pro výcvik „bojovníků“ v hybridní válce, která už probíhá. Cílem jsou volby, ve kterých zvítězíme.

S odstupem jednoho dne se mi žádá dodat: Říkám li volby, myslím především ty prezidentské. Běhá mi mráz po zádech ze slov exprezidenta Klause, který veřejně prohlásil, že Miloš Zeman nemá konkurenci. A tak trochu myslím také na volby parlamentní. Nástup takzvaně nestandardních politických stran vnímám – a to v celém středoevropském prostoru – jako cynický pragmatizmus a konec politické politiky.

Zdá se mi současně, že jde o poslední veřejné gesto mé generace – generace mužů a žen Listopadu 89. Nemáme ambice – neměli bychom mít – o posty a pozice. Máme však chuť předat štafetu také s logem étosu období, kterému kraloval muž z masa a kostí Václav Havel. Období, kdy veřejná služba připomínala tak trochu amatérské představení malého počtu dobrých lidí v nápravném zařízení. Představení, jehož atmosféra byla stigmatizující a pozitivní.

Na dovysvětlení: Hybridní válka se vede proti integraci Evropské Unie a jejímu civilizačnímu genotypu a nápravním zařízením míním postkomunistickou mentalitu lidu.