Prišiel mi nedávno takýto mail od mladého študenta filozofie: „... přijde mi zajímavé, jak většina politicky vyhraněných, tak politicky aktivních (což je samozřejmě většinou spojeno) studentů v mém okolí jsou více či méně radikální levičáci - tím nemyslím, že by to byli nějací blázniví stalinisté, ale příznivci radikální kritiky kapitalistického systému s intelektuální základnou v autorech jako jsou Marx, Gramsci, Foucalt, Althusser, Žižek, Badiou a pod. Co mě ale poměrně překvapuje je, že na veřejnou politickou i nepolitickou aktivitu mezi studenty mají prakticky monopol příznivci levice a radikální levice. A nejde zdaleka, snad dokonce ani většinou, o prosazování levicových politických cílů - většinou jde o reakce na problémy různých společensky vyloučených skupin, v současné době například především na pomoc imigrantům a pod. Proč jsou spolky a organizace, ve kterých převládají levicové názory, nejaktivnějšími subjekty co se týče společenského aktivismu? Proč se při všeobecném zklamání z vládnoucího globálního ekonomického systému, které vládne mezi studenty, co se o takové věci zajímají, hledá řešení a alternativa pouze v radikální levici?“

K tomu tri poznámky:
1. Ľavicové zmýšľanie je v akademickom prostredí obvyklé a tradičné. Príčiny sú zväčša banálne – revolta sa v mladosti „nosí“. Zvláštne je, ako málo sa hovorí o ideologickej blízkosti radikálnej ľavice a radikálnej pravice. A o tom, že jedni aj druhí majú podobných nepriateľov – napríklad kapitalizmus, NATO, USA.
2. Mám priateľa, ktorý v Prahe na univerzite učí sociológiu. Tvrdí, že nepozoruje pretlak ľavicových názorov. Že by to u môjho mladého študenta bolo oborom – filozofiou?
3. Niekedy je dobré si pripomenúť, čo skratka NSDAP za Tretej ríše znamenala doslovne - Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei. Hlavne však: obe ideológie viedli v minulom storočí k hororovo krvavým koncom. Začalo to utópiou a skončilo gulagmi a koncentračnými tábormi.

Toľko k omladine. Napokon, spolu s veteránmi ľavicového zmýšľania patria do spektra politických vierovyznaní rovnako ich konkurenti a protivníci. Aby som parafrázoval Slavoja Žižeka na konto konzervatívcov: napriek tomu ešte nemusia byť idioti. Navyše – diskurz medzi ideologickými plotmi, zákopmi a frontovými líniami je dôležitý. Minimálne preto, že ľudia, ktorí komunikujú z „očí do očí“, budú empatickejší, ako keď na seba iba pokrikujú, alebo sa ostreľujú.

Písané pre Denník N