jsou variace na téma ducha naší doby. Pocit ohrožení, nejistoty, dočasnosti, mnoha tenzí a konfliktů, permanentní změny, jejichž směřování je nejasné.

Jsou to také zóny vyhrocených konfliktů – násilných, či rovnou civilizačních. Pozice „mrtvého brouka“ je projevem bezradnosti, ne li zbabělosti.

Válčíme také o osobní svobodu a s demokracií, která je darem, stejně jako tíživým břemenem a odpovědností. Měli jsme, někteří, štěstí na několik desetiletí „klidu zbraní“.

V dnešním propojeném světě je s tím konec. Častěji než předevčírem myslíme na smrt. Mnozí sdílíme úděl poustevníka v bezdomoví.

Nad vodou se držíme díky vztahům. Nesahají dál, než člověk docítí. Někteří by rádi zanechali stopu, jiní alespoň přežili.

Ať je to jakkoliv, vědomí konce vzbuzuje respekt. Každý pokus uchopit ono „Vše a Nic“ jsou jenom řeči. Minulost nezměníš.

Takhle přemýšlím na prahu staroby. Je tedy možné, že jde pouze o osobní projekce. Nicméně, představa, že existují analogie mezi životními a společenskými cykly se nabízí.

A nabízí se také při pohledu na aktuální společenské dění i na tom nepatrném kousíčku světa, kde žiji. „Vše a Nic“ každý den na talíři. Jde sice o hovno, ale do poslední kapky krve.