Hitlerovi ochotní katani (1996, česky 1997). Autor v ní na bohatém empirickém materiálu dokazuje, že vyvražďování židů se za druhé světové války hromadně účastnili „obyčejní“ Němci, aniž by byli členy SS a podobných organizací a dokonce aniž by museli. Christopher Hale ve svém stejně důkladném spisu Hitlerovi zahraniční katani (2011, česky 2012) ilustruje na mnoha průkazných faktech, že vrazi se grupovali masívně a dobrovolně (!) také z ostatních zemí Evropy a Sovětského svazu. Do svazku německých ozbrojených sil jich vstoupilo nejméně milion, protože chtěli. V roce 2006 šokoval Jan T. Gross knihou Strach, v níž posbíral fakta o nejkrvavějším poválečném pogromu na židy. Došlo k němu v roce 1946 v polském městě Kielce. Rok po válce a na těch několika lidech, kterým se povedlo přežít holocaust. Anna Bikont vydala faktografickou knihu (My z Jedwabneho, 2004, česky 2008) o vyvraždění židů svými sousedy v polském Jedwabnem. Stalo se to v létě 1941. Ti lidé byli za živa upáleni, včetně dětí. Opakuji: mluvíme o literatuře faktu. Za těmi knihami jsou desetiletí sbírání dokumentů svědectví, výpovědí svědků… a jsou to knihy o pachatelích. Jsou však také, implicitně i o těch, kteří přihlíželi.

V knize Christophera Halea jsem našel také text, který se jmenuje Hitlerovi ochotní Slováci. Ta fakta znám z první ruky. To není jenom o „obyčejných Slovácích“ ve službách Hlinkových gard, udávání a arizací, ale také o mé babičce, dědovi, tátovi a dalších a dalších, kteří holocaust nepřežili. A stejně jako Anna Bikont, která po vydání své knihy sklízela nenávist spoluobčanů, i já jsem žil, psal a pracoval na Slovensku a zažil Hlinkovi, Tisovi, Machovi pohrobky v různých verzích – od politických a náboženských vůdců až po anonymní pisálky. Nemůžu říct, že mě tato zkušenost vybavila nějakým zvláštním poznáním. Zcela jistě však vím, že jde o události, které neodezněly. Potencionální pachatelé chodí kolem nás po ulicích, bydlí v sousedství, jsou našimi kolegy na pracovištích, sedí u vedlejších stolů v hospodách.

Jistě, člověk může věnovat svou energii a intelekt hledání odpovědí na tíživé otázky. V rovině všednodennosti však nese odpovědnost za své činy. Není se na co vymlouvat, není kam utíkat. Při utváření ducha doby není místo pro pasivní diváky. Anebo je, ale pomyslná hranice mezi divákem a potencionální obětí je nepatrná. Například dnes ráno jsem při bloudění internetem narazil na správy z ekonomickou krizí zmítaného Řecka. Zde jsou dva titulky z portálu www.romea.cz: „Řecký metropolita označil neonacisty za sladkou naději lidu“ (http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/zahranicni/recky-metropolita-oznacil-neonacisty-za-sladkou-nadeji-lidu), „Řecká poslankyně: Imigranté jsou podlidé“ (http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/zahranicni/recka-poslankyne-imigrante-jsou-podlide).