Moje aktivní i pasivní přítomnost v e – světě (televize, čtení a vyhledávání textů na internetu, mailování a podobně) dnes obnáší zhruba pět hodin denně. Někdy i více. Mám svůj web a svůj blog. Pečlivě sleduji svůj e – život, ve kterém jsem se už zabydlel, a využívám jeho výhod: pestrá komunikace napříč zeměkoulí, rychlé vyhledávání informací, efektivní práce s texty, bezmyšlenkové brouzdání jako svého typu zábava. Jsou zde ovšem některá specifika. E – svět nabízí iluzi globální existence. Majitel webu ráno zjistí, že měl hosty z mnoha zemí i kultur. Nachází své jméno ve vyhledávačích, na webech, v blozích a v textech jiných autorů i médií. Stává se občanem e – světa a zdá se mu, že nabývá e – existenci, která není lokální. Stává se také součástí e – davu, jehož psychologie se sice v mnohém podobá definicím davu v dílech klasiků (Freud, Le Bon), jenom fyzickou masu nahradila masa virtuální a fyzické násilí přetlak verbální agresivity a blábolů.

Často se o e – světě diskutuje jako o vyčichlé náhražce světa reálného. Zažívám však situace, kdy face-to-face je emocionálně „narváno“ (miluji například posezení se svými bratislavskými přáteli v hospodě), ale obsahově „vyprázdněno“. Virtuálně jsem v kontaktu s lidmi, se kterými píšu knihy, vedu zajímavé diskuse… a s některými jsem se nikdy nepotkal. Obojí potřebuji, obojí mě obohacuje. Virtualizaci sociálního světa vnímám jako šanci. Přesto mám pocit, že mluvím hlavně sám k sobě. Možná je to tím, že je to tak pohodlné, jednoduché, rychlé, nenákladné. Znamená to, že žvaním? Dost možná, ale: nezapleveluji veřejný prostor, neničím neobnovitelné zdroje, neutrácím veřejné prostředky, neporušuji zákony, nešířím negativní emoce… jenom si tak žvaním, když žvaním. Mám však často pocit, že se současně nutím k formulaci otázek a odpovědí, udržuji se v intelektuální formě, medituji… a baví mě to.

Internet a e-komunikace dává lidem také šanci vybírat obrázky, texty, informace, zvuky… z bezedného zdroje. Jenomže, jak ukazují statistiky, pro drtivou většinu má smysl především erotika a bulvární dění. Bude to tím, že (jakákoliv) komunikace je náplní sociálního života. Má smysl, i když je obsahově prázdná a jednosměrná – komunikující člověk žije. Otázka zní: Odkud kam doopravdy žije a odkud kam jenom živoří v e-bahně a navíc bídu své existence zveřejňuje? Že by byla motivací pouhá obsese obětovat privátno iluzi komunikace? Možná. Konec–konců, i mimo e – světa, děláme často totéž, nejsme-li rovnou jenom pasivní čumilové. Kreativní člověk má ovšem k dispozici nový veřejný prostor, jehož hranice se dotýkají nebe. Vstupovat do něj neanonymně, s opravdickými podněty, je fajn, nemluvě o tom, že akční rádius je řádově mohutnější.

Je-li tento veřejný prostor nový, pak se také budeme muset vypořádat s pravidly, jež určují, jak se v něm pohybovat. Existují? A jestli ano, jsou jenom technická a technologická? Jsem si jist, že podléhají stejným morálním kriteriím, jako pravidla běžného života. Nové ovšem je, že jde o běžný život přes hranice civilizací a kultur. Že by další šance?