výběrově samozřejmě, diskusní fóra pod texty, která považuji za důležitá. Jako bych si chtěl opakovaně připomínat, kde žiji, kdo všechno je, nebo může být, můj soused, kolega, spoluobčan. Ti diskutéři jsou, v drtivé většině, narváni záští a závistí. Ve svých příspěvcích nejraději počítají. Například kolik asi vydělává terč jejich negativních emocí. Vyskytují se také takzvaně národovečtí – ti se rádi distancují od „cizáků“. Pod svými anonymy jsou bojovní a znají zaručené recepty na společenské problémy. Prostě lůza. E –lůza.

E – lůza chápe demokracii jako práva bez odpovědnosti; církev jsou černoprdelníci, policie fízlové, aktivisté mimovládních organizací feťáci, politikové, které nemají rádi, by měli viset, všichni jsou zkorumpovaní, Evropská unie ať jde do hajzlu, Rusové a Američané s ní, kam koukneš, samý bolševik, dejte už pokoj s tím Havlem, židy, zednáři a podobně.
E – lůza nejsou žádní chudáci bez přístřeší, ale gramotní občané takzvané informační společnosti a informačního věku. Tím se liší od spodiny společnosti, kterou popsal Theodore Dalrymple v knize „Ztraceni v Ghettu“ (Leda 2011). Čtu diskusní příspěvky těch lidí na internetu sice výběrově, ale soustředěně. Vím, že až se potkáme face – to – face, nebude to o diskusi. Pravda a láska nad lží a nenávistí nevítězí ústupem a rezignací. Mám však silný pocit, že tito lidé, na rozdíl od vykořeněných, kriminogenních, primitivních, na dávkách a drogách závislých, permanentně nezaměstnaných… příslušníků spodiny společnosti, jsou zbabělci.

Toto vše mi proběhlo hlavou jednoho lednového večera roku 2012. Za pár dnů jedeme s Petrem, Martinou, Martinem, Milenou a Mirem do Ostravy a Budišova. Uzavíráme jednu kapitolu svých životů. Odevzdáváme profíkům agendu Natálky, holčičky která po zbytek života bude stigmatizována svým spáleným tělem a duší. Skončila krizová fáze ochrany jejího života. Nastupují sociální pracovníci, učitelé, terapeuti, odborný servis pro manažment všednodennosti. V noci, až se budeme vracet do Prahy, bude v autě opět příjemná a uvolněná atmosféra. Máme se totiž vzájemně rádi.

Existenciální pravda je to, co dělám, ne to, co říkám, přednáším anebo píšu. Dělat můžu ovšem i svinstvo a špatné věci. Proto je soužití pravdy a lásky tak důležité.
Peter Zajac mi po přečtení první verze mého textu napsal: „Existenciálna pravda je v súlade toho, čo robím, s tým, čo hovorím, prednášam, alebo píšem.“ Má pravdu, i když jde často o nesoulad.

psáno pro .tyzden (www.tyzden.sk)