Když jsem byl malý, anebo když byla malá naše vnučka, dobré byla mňam, mňam a zlé bylo bak. Když jsem podrostl a začal chodit do kina (za hlubokého komunizmu), dobří byli Rusové a zlí Němci. Dobrý byl také Vinnetou a Old Shaterhand a zlí byli bílí padouši i padouští Indiáni. Jak jsem dospíval, prozřel jsem zlo komunizmu, ale o kapitalizmu jsem nevěděl nic. Oficiálně se říkalo, že to jsou paraziti, kteří žijí z potu práce dělníků, rolníků a pracující inteligence. To už jsem ovšem oficiální propagandě nevěřil. Pak přišla léta dospělosti a posléze demokracie a kapitalizmus. Spoznali jsme, že kapitalisté makají také, mnohdy více jako dělníci, rolníci a pracující inteligence, a demokracie je jenom prostředí, ve kterém žijeme. Dobro a zlo však zůstalo dobrem a zlem i za kapitalizmu a demokracie.

Po roce 1989 se pro nás pootevřely dveře do světa. Kontakt s jinými kulturami byl fascinující dobrodružství. Jo, oni ti cizáci mají nádherné pláže, čistá a hezká města i vesnice, skvělá jídla, umění a velice často také inspirativní spiritualitu. V rozvinutém světě jsme také vnímali, že instituce fungují, život je lépe organizován, lidé jsou spokojeni. A dobro a zlo vnímají stejně jako my – mňam je, když jsme k sobě hodní, a bak je, když si navzájem ubližujeme. Mezitím se v globální vesnici rozproudila živá diskuse o konfliktu kultur. Říkám rovnou, potíže mého života nevznikají z konfliktu kultur, ale z konfliktu se zlem. Například rodák, pro kterého nejsem vlastenec, protože nevnímám vlastenectví, jako on, se ke mně chová jako nepřítel. Podobně jiný, pro kterého vlastenec jednoduše pro své židovství nemůžu být.

Pokaždé se zaraduji, když někde narazím na názor, který dokáže lépe formulovat mé vlastní pocity. Naposled to byl Leon de Winter, holandský spisovatel, režisér a publicista žijící v USA. Jeho velice osobní poselství (letní číslo slovenského magazínu Týždeň 2011) je jednoduché: „Mí rodiče a prarodiče byli chudí holandští židé. Přežili jsme válku na permanentním útěku. Pomáhali nám konzervativní katolíci, udávali nás sousedé. Ze stočlenné rodiny nás přežilo šest. Po válce mi máma vtloukala do hlavy: až se tě někdo zeptá, jakého jsi náboženství, řekni, že žádného. Od narození vím, že existuje Zlo. Moje máma se například bála udavačů. Připadali ji nebezpečnější, než nacisté. A naučila mě také, že existuje Dobro. Reprezentovali ho lidé, kteří pro nás riskovali životy.“

Leon de Winter dnes žije v Los Angeles. Není proti multikulturalizmu, je proti kulturnímu relativizmu. Je proti erozi hodnot, na kterých vznikla a dlouho existovala naše civilizace. Jde o hodnoty desatera, Ježíšovy kázně na hoře, antické filozofie, římského práva, konceptu demokracie, lidských práv, nedotknutelnosti soukromého vlastnictví a podobně. Tyto hodnoty dnes podemíláme především my sami. Přesněji ideologie viny bílého muže a kapitalizmu za vše. I za ideologii smrti reprezentovanou například Hamásem, i za omlouvání terorizmu bídou Palestinců. Leon de Winter to říká natvrdo: Západní media odmítají toto zlo rozpoznat, protože s ním by se rozsypal i model, který vysvětluje chudobu a nespravedlnost ve světě a s ním i jádro sociálně-demokratické ideologie, kterou tak milují levicové mediální elity.

Za sebe říkám: Neumím naplno procítit nenávist muslimů k židům, zažil jsem však důsledky antisemitizmu svých bližních. Neumím naplno procítit hloubku averzí muslimů k euroatlantické civilizaci, zažil jsem však nenávistné plivání svých rodáků, kterým jsem nepřipadal dost národní. Umím si docela představit frustraci svých chudších spoluobčanů, jenom nechápu, proč mám za jejich osobní situaci cítit vinu. Shrnu to: konflikt kultur je jenom jeden z mnoha konfliktů, kterými žijeme. Součástí konfliktu kultur jsou také konflikty, které vedeme uvnitř své civilizace. Myslím konflikty lidí na různých úrovních kulturnosti. Současně si myslím, že takové konflikty uvnitř naší civilizace jsou demobilizující, sebevražedné. Demobilizovaní a se sebevražednými sklony jsme už dnes rezignovali na svou kulturu.