Masové vystoupení veřejnosti v listopadu 1989 a následná série mítinků na náměstích a v ulicích měst, vězeňské vzpoury, demonstrace v souvislosti s diskusí o státoprávním uspořádání Československa, pompézní oslavy výročí vzniku první Slovenské republiky, mítinky politických stran, dny Ústavy, vystoupení odborářů, různé sešlosti nacionalistů a jejich odpůrců, pietní shromáždění, pochody fanoušků... Každý z uvedených, i dalších davových vystoupení, má svůj rodokmen, je jiný a zaslouží si samostatnou pozornost. Nicméně:

1) Dav je vůči veřejnosti vždy menšinou, pokud se mu nepovede něco podobného jako nacistům v časech Třetí Říše, nebo komunistům ve 20. století. Unikátní v našich moderních dějinách jsou události z listopadu 1989 - dav jako aktér pozitivní změny.
2) Jsem v davu vždy nesvůj. Bude to tím, že se v davu rozpouštím v neosobnost, měním skupenství, stávám se kolektivním tělem a duší – a to bez ohledu na to, jestli stojím na tribuně nebo pod ní.
3) Mezi iniciátory shromáždění davu asi nutno rozlišovat ty, které davy utvářejí, a ty, kteří jsou davy utvářeni. Jistou analogií je také mobilizace veřejnosti. Václav Havel veřejnost utvářel, Vladimír Mečiar se na ní nechal vynést.
4) Pro existenci davu je fyzický prostor arénou, bez níž by jednoduše neexistoval. Myslím ovšem arénu, ve které se nevede dialog, ale zvěstují se „pravdy“. Veřejnost ovšem ráda diskutuje.
5) Dav vyzařuje „sjednocené“ emoce, které jsou pozitivní i negativní, ale vždy jde o emoce. Veřejnost je pestrá a kromě emocí má i názory. O směřování veřejnosti tudíž rozhoduje konflikt, konsenzus a dialog.
6) Emoce davu artikulují události, legendy, mýty, předsudky... Postoje veřejnosti artikulují elity. Dav je slepý. Veřejnost vzhlíží k elitám, legitimizuje je, dává jim své hlasy, potlesk, anebo je vypíská.
7) Veřejnost je nepřítelem davu, protože je početně větší a názorově různorodá. Dav se snaží „nasávat“ veřejnost, anebo ji zahnat, zastrašit. Veřejnost se, je-li davem ohrožena, mobilizuje.
8) Jakkoliv může být participace na davovém chování velké části veřejnosti intelektuálně protivná, vyklízení prostoru je projevem lhostejnosti. Opozicí k davu je „kontra-dav“, který je často, a oprávněně, považován za projev občanství.
9) Lhostejnému „ne-davu“ se někdy říká „mlčící většina“. Ve skutečnosti jsou to srabi, protože mlčí, když je zapotřebí konat. Davová emoce je totiž většinou nepřátelská, agresivní, násilná k jinakosti, a vůle postavit se (kontra-dav) je nezbytná sebeobrana.
10) Úkolem skutečných elit je oduševňovat veřejnost, zbavovat ji lhostejnosti a zbabělosti, vlévat naději – přeměňovat mlčící většinu ve veřejnost schopnou postavit se davu. Krize společnosti bývá obvykle krizí elit, které nedostály svému poslání.

Rozhodnutí vůdcovských elit, oduševnělost veřejnosti a vystoupení davů jsou důležité indikátory vývoje naší společnosti po listopadu 1989. Projevují se v řešeních věcných problémů, při volbách a v referendech, v schopnosti protestovat, kritizovat, diskutovat... projevovat solidaritu. To vše jsou témata přístupná zdravému rozumu. Jediný problém: zdravého rozumu není dost.

P.S.
Když jsem text dopsal, poslal jsem ho svému příteli, sociologu Pavlovi Fričovi, autorovi skvělé knihy Vůdcovství českých elit (Grada, Praha 2008). Zde je jeho reakce a pod ní má replika:

Obecne ide podľa mňa o prílišné zjednodušenie reality tým, že ju polarizuješ a nemáš žiaden stred, lebo si vynechal masu (možno preto, že ju stotožňuješ s davom). Myslím si, že dav a jeho vodcovia permanentne súperia s verejnosťou a jej vodcovskými elitami o masu, kto si z nej utrhne viac.
Jednotlivo:
Ad. 1. Dav môže byť aktérom pozitívnej zmeny, ale nikdy nie sám, musi mať pozitívnych vodcov
Ad. 4. Dav môžu tvoriť aj ľudia, ktorí nie sú v priamom fyzickom kontakte, ale splňujú podmienku naladenia na jednu emocionálnu vlnu (napr. televízny dav fanusikov).
Ad. 5. O smerovaní verejnosti rozhoduje "názorový" konflikt, verejná diskusia, výmena názorov.
Ad. 6. Verejnosť v demokratickej spoločnosti k elitám príliš "nevzhlíží", pretože ich považuje len za seberovných občanov v elitných pozíciách, ktorí nie sú o nič lepší než ostatní, majú len väčšiu moc!
Ad. 8. Opozíciou davu, ako píšeš v bode 7, je verejnosť, a nie "kontra - dav". Verejnosť môže mať aj podobu diskusného stretnutia na námesti, množstvo ľudí na jednom mieste nemusí byť nutne dav! Dav nemusí rešpektovať žiadne pravidlá, ale napr. verejnosť na námestí áno. Spomeň si, ako Štepka vyzval ľudí na námestí: "Poďme na nich s lopatou!" a rýchlej odpovedi sa mu dostalo v podobe skandovania: "Nechceme násilie!". Chceli dialóg! To znamená, že to nebol dav!!! A nebola to ani netečná masa, ktorá rovnako ako dav nediskutuje, ale na rozdiel od neho se sťahuje do súkromia.
10. Všetky elity su skutočné, ale niektoré sú aj vodcovské, tj. majú vodcovské schopnosti. Kríza spoločnosti nie je "obvykle", ale vždy je krízou elít.
P.

A tu je moja replika:

Mám sklon považovať masu za časť verejnosti, ktorá sa z nejakého dôvodu kdesi zhlukla. Napríklad pri autonehode, na trhovisku a podobne. Stáva sa, že masa sa premení v dav. Napríklad keď vinníkom autonehody bol opitý šofér a obeťou tehotná matka s kočíkom. Nechcel som však v kratučkom texte zachádzať do takýchto podrobností. Nehovoriac o tom, že niektorí autori považujú masu a dav za synonymá (napríklad Elias Canetti v knihe Masa a moc). Veľmi špecifickým typom masy sú diskutéri na rôznych e-fórach. Týchto by som, vzhľadom na charakter slovenských a českých diskusných fór, najradšej nazýval e-davom.
Mám tiež pocit, že verejnosť aj v demokratických spoločnostiach k elitám „vzhlíží“. Považuje ich totiž za „rovnejších medzi rovnými“. Minimálne práve preto, že majú väčšiu moc. Verejnosť sa s nimi neustále konfrontuje.
Nemyslím si tiež, že opozíciou k davu je verejnosť. Významne sú v nej totiž zastúpení práve srabi. Byť opozíciou v tomto prípade predpokladá aj manifestáciu postoja. Alebo sa mýlim? Novembrové námestia tvoril dav – pozitívne naladený.
Každopádne ďakujem za pripomienky.
F.