Svoboda není dar, dobro je skutek, Bůh je láska, a poznání, „jak se věci mají“, je v nedohlednu. Abych to pochopil, musel jsem si předtím své odžít – například na náměstích, kde se skandovalo „Svobodu, svobodu!“, léta ležet v odborné a spirituální literatuře, být konfrontován s nenávistí a agresí.

Až do listopadu 1989 jsme svobodu považovali za věc „vnější“ – to oni, ti komunisté, nám ji vzali, a až zmizí, svoboda se vrátí. Byl to pořádný šok, když s rozpadem totalitního režimu nepřišla svoboda, ale „jenom“ demokracie. Ovšem díky ní svobodných lidí ani nepřibylo, ani neubylo.

Také jsme měli možnost zažít, jak se „dělá dobro“ – dobro liberální, konzervativní, socialistické, dobro křesťanů, muslimů, židů, dobro politiků, charitativních organizací, dobro institucionální i sousedské... A přitom stačí být užiteční, pomáhat, neubližovat lidem, ostatním živým bytostem, přírodě.

Bůh je láska, říkají všechna světová náboženství. Je však faktem, že náboženské násilí si v množství prolité krve nezadá s konflikty o zdroje, teritoria, moc a zábavu. A přesto není pochyb: láska je v našem světě střed všeho. A Bůh je slovo pro vyjádření absolutní lásky. Je to jednoduše tak, dokonce i pro nevěřící.

No a o tom, že poznávání a myšlení je opravdu jenom nepatrná část naší schopnosti chápat a žít, také není pochyb. Temná, tajemná a neznámá je podstatná část lidské duše. Láska, dobro a svoboda přesto zůstávají na dosah každého, kdo po nich touží a je ochoten vyrazit na cestu. Krátkou dlouhou cestu.