V Sachsenhausenu jsem našel barák, měl číslo 38. Pravděpodobně v něm byl před mnoha lety vězněn také můj táta. Řady patrových dřevěných postelí, záchodové mísy jedna vedle druhé, karanténní místnost, kde se tělo na tělo tísnili ti, kteří se něčím „provinili“. Na zdích baráku stopy po žhářském útoku místních neonacistů více než půl století po válce. V Terezíně jsem chvíli pobyl v domě, kde jsem se narodil. Bydlí tam dnes lidé, kteří nemají tušení, že tam byly kdysi uvězněné ženy s batolaty. Zde jsem se koncem března 1945 narodil a zde poznával svět můj, tehdy ani ne pětiletý, bratr Egon. To už se v Sachsenhausenu schylovalo k rozhodnutí o likvidaci všech svědků.

Sachsenhausenem a Terezínem se dnes valí zástupy návštěvníků. Krematoria, místa poprav, pitevny... jsou vybaveny popiskami, fotografiemi, exponáty. Jsou zde průvodci, prodejny artefaktů, bufety. Jak v Sachsenhausenu, tak v Terezíně je na vstupní bráně nápis „Arbeit macht Frei“.

Do jednoho koncentračního tábora chodím už léta pravidelně rok co rok, vždy 13. května. Je v Letech u Písku a byl zřízen pro Romy. Vím totiž, že pokud chodí po našich ulicích lidé ve strachu jenom kvůli své jinakosti, tak ani my židé nejsme bezpeční. A Romové chodí pořád ve strachu.

Sachsenhausen, Terezín, Lety u Písku – památníky lidské zvlčilosti. Zvlčilosti pachatelů a jejich následovníků, kteří splynuli v jediný „efektivní“ celek. Zvlčilosti obětí, které byly zbavené lidské podoby promyšleným týráním. A zvlčilostí „diváků“, kterým tento způsob řešení židovské i romské otázky zevšedněl.