Když jsem se podruhé ve svém životě zastavil v Ľupči, kde byla naše rodina doma a odkud byla deportována, přihovořila se mi na návsi neznámá babička: „Hledáte někoho?“ Řekl jsem, že jsem Gál a přišel jsem si prohlédnout rodný dům. Žena se rozplakala: „Byly to hrozné časy. Když vás nakládali na vozy, Egonko se ptal mého muže: ‘Že nás nezabijou?’“ Mému staršímu bratru Egonovi byli tehdy čtyři roky.

Představuji si lidi, které nakládají do náklaďáků a vagonů s několika kilogramy svého majetku, aby je vyexpedovali, proti jejich vůli, někam do neznáma. Někteří si možná mysleli, že je to na práci. Většina ovšem neměla tušení a okolnosti jim ani nedávali šanci zvažovat kloudně. Řev a pohánění. Moje teta si pamatuje z nádraží, kde je nakládali, jediné slovo: „Los! Los!“ S malými dětmi a starými rodiči. Pak se trmácejí hodiny a dny bez vody, jídla, bez záchodů. Na konci je rampa, selekce, dřevěné baráky, plynové komory, krematoria. Zkuste se vžít do jejich situace.

V jednom z takových vlaků se trmácela do Terezína i moje máma. V pokročilém těhotenství se čtyřletým dítětem. Na zemi, obklopená asi šedesáti těly, pět dnů. Prý jí přes kolena leželo mladé děvče a spalo. Bála se pohnout, aby ji nevzbudila. V jiném vlaku, směr Sachsenhausen, seděl můj táta. Byla zima 1944. V Oranienburgu jsme v roce 2008 mluvili se starou ženou, která vzpomínala: „...přišel opět jeden transport. Venku mráz, vagony byly otevřené a vyklápěcí. Vespod byli mrtví – udušeni, nahoře mrtví zmrznuti. Ze středu se jako červy soukali ti, co přežili.“

Do vlaku člověk nastupuje s lístkem a představou cílové stanice. Ti lidé neměli ani jedno ani druhé.