Mé osobní zkušenosti s rasovou, etnickou, národní nevraživostí a agresivitou byly sporadické. Nicméně, potkával jsem je vždy pospolu a v koutku duše jsem byl na tato setkání celý život jaksi připraven. Doopravdy jsem však byl s těmito emocemi konfrontován – paradoxně – až po rozpadu komunizmu, v demokracii. Vycházely z anonymní masy a ukrývaly se za mýty o proradnosti Židů, jejich temném spiklenectví a vyžírkovství. To jenom v dětském věku mi někteří z kluků řekli do očí: „Ty židáku!“

Kdykoliv jsem mluvil se svědky a oběťmi holocaustu, vždy jsem nechápavě naslouchal, jak se vztahy „sousedů“ k integrovaným a často i sekulárním Židům měnily skokem. Ze dne na den staří přátelé zavírali před nimi dveře svých domovů, odsedali si od stolu, kde se léta společně scházeli, přestávali komunikovat. A chovali se tak dříve, než se v ulicích objevily uniformy domácích či německých nacistů, dříve než byly přijaty rasové zákony. Stavidla většinou uvolňovaly fašizoidní politické doktríny, vůdcové a šance na osobní profit.

Holocaust Romů temnou stránku lidské duše usvědčuje z obzvláštní zhovadilosti. Romové totiž neměli nic, na čem by se dalo profitovat. A jejich úděl desetiletí po skončení války je mementem. Fakt, že tato deviace masivně postihuje především takzvané intelektuály, je děsivý a je opravdu jedno, jestli postiženým touto nemocí svítí oči svatou vírou nebo „jenom“ touhou po majetku.

Mé putování ke kořenům lidské zvlčilosti však odhalilo, že opravdu nejde o selektivní, protižidovské, protiromské… emoce. Jde o lidskou schopnost nenávidět jiného člověka z pouhého sklonu. Racionalizace tohoto sklonu je druhotná. Říkám-li však „A“, nutno říct také „B“: Za každým živým a přeživším je také příběh jiného – ochránce, spravedlivého, dobrého člověka. Fakt, že tyto příběhy jsou v portfoliu svědectví menšinová, by neměl zastírat skutečnost o dvou rovnocenných stránkách duše lidských bytostí.

Cestou po stopách svého zavražděného táty jsem se potkal například také s příběhy německých antifašistů. Už na počátku Třetí říše byli umísťováni do táborů v Dachau, Sachsenhausenu a jinde. Přežili nemnozí a po svém návratu patřili mezi první, kteří se omluvili za holocaust. Prý mohli udělat více. To na Slovensku ještě v čase, kdy jsem psal tyto texty (rok 2008), seděli ve vládě obhájci fašistického Slovenského státu a v katolickém kléru zastávali významné posty lidé, kteří považovali jeho prezidenta Jozefa Tisa za osobnost hodnou svatořečení.

V Sachsenhausenu a v lese při Below jsem viděl také čerstvé stopy po žhářských útocích německých neonacistů. Fakt, že vzpomínám jejich národní příslušnost, neznamená nic podstatného. Ty české a slovenské jsem totiž poznal zblízka předtím. Měli holé hlavy, na nohou kanady, vymakaná těla a za sebou hezkou řádku rasově, etnicky a národně motivovaných násilných deliktů. To vše 63 let po válce, kdy například na místě koncentračního tábora v Letech u Písku stojí pořád velkovýkrmna vepřů.