jestli tento text vystavím na svůj blog. Manželka mi říkala, že jo („Je to problém, ktorý nás trápi. Žiadna teória, ale život“), brat Egon byl proti („Od teba sa čakajú iné texty. Toto sú krčmové reči"). Původně se text jmenoval „Na dohody, smlouvy a dobré mravy lidé většinově kašlou“.
A nekašlou-li, zadělávají si na zklamání a ztráty. Zažil jsem právního poradce, který si účtoval také čas, kdy jsme jen tak popíjeli a klábosili. Dva tisíce na hodinu. Jiný zastupoval mě i protistranu současně. Měl jsem kdysi ve firmě společníka, který mi zásadně neposkytoval informace a později dalšího, který mi také zásadně neposkytoval informace a ještě mě i připravil o firmu. Jiný můj společník mi informace sice zásadně poskytoval, ale měly se ke skutečnosti jenom velice přibližně. A měl jsem zaměstnance, kteří firemní pokladnu, na rozdíl od firmy samotné, považovali za svou vlastní.

Stává se mi běžně, že lidé, u kterých si objednávám (a platím) služby, neberou telefony a neodpovídají na maily, když nesplnili, co slíbili. Jiní zase telefony berou a na maily odpovídají, ale jenom do chvíle, kdy má ležet na stole smluvený výsledek naší spolupráce. Některé faktury mi přicházejí dříve než fakturovaná práce, jiné s příplatkem, jehož původ neumím dohledat. Spolupracuji s lidmi, kteří dochvilnost považují za buzeraci a mou vstřícnost interpretují jako slabost. Pracuji pro média, aniž bych dostával honoráře, spolupracuji na projektech, aniž bych viděl příslušný podíl na profitech. Kamarád, se kterým jsem kdysi začal podnikat, mi řekl na rovinu: „Nedůvěřuj mi!“

Co však má důvěra společné s tím, že chci od údržbáře údržbu, od stavaře stavbu, od lékaře kvalitní úkon, od prodavače obsluhu, od společníka férové jednání...? Jsem blb, nebo jenom naivka? Vladimír Železný by asi řekl, že blb, Igor Rintel, že naivka. Účetně to ovšem vyjde na stejno. Moje rodina říká, že jsem příliš důvěřivý.

Řekl-li jsem „A“, nutno také říct „B“. Potkávám také profíky se srdcem. Není jich málo a docela si dávám záležet na tom, abych poslední projekty svého života realizoval právě s nimi. S Petrem Zajacem, Pavlem Fričem, Richardem Krivdou, Martinem Hanzlíčkem, Marianem Vargou, Eugenem Gindlem, Petrem Hunčíkem a věděl bych tento seznam doplnit o další jména. Možná by kvantitativně přečíslil i ten první seznam. Nejsou to žádní filantropové, jenom umějí, jsou rovní a drží slovo. A když už na panáka, tak s nimi, nebo s Josefem Císařovským, s Rudou Dzurkem a podobnými. Také umějí, jsou rovni a drží slovo, i když spolu nesdílíme projekty a práci. Také spolu nepodnikáme.

Nedávno jsem opět jednou seděl v soudní síni a přihlížel, jako přímý účastník, dění v kauze kolem televize Nova. Defilovalo kolem mě celé panoptikum lidských typů. O přestávce nastolil Petr Hunčík zajímavé téma: vztah intelektu a morálky. Žádný zázrak a intelektuální tajemství, myslím si. Kousíček naší morálky je jednoduše instinktivního původu a sdílíme ho s ostatními živými bytostmi, kousíček jsme podědili po předcích a kus jsme si osvojili v průběhu života. Necítím potřebu dopátrat se přesných příčin charakterového deficitu toho – kterého konkrétního člověka, je-li hajzl. A ohání-li se morálkou, pak je hajzl hajzlovatý. Říkám si: Tvrdě na ně! Co však je tvrdě? Zmůžu sa akurát tak na nepodání rukou.